Příběh opravdického člověka

Na konci minulého měsíce získal už podruhé slovenskou cenu Anasoft litera Pavel Vilikovský, autor vytříbeného esejistického stylu a zároveň poutavý vypravěč se sklony k sarkasmu a břitkým aforismům. Například v knize Pes na cestě (česky 2013) vede ústy svého hrdiny dialog s Thomasem Bernhardem, známým „nestbeschmutzerem“ – jak němčina označuje ptáky, kteří kálejí do vlastního hnízda. A po jeho způsobu uštěpačně přemýšlí o slovenském národu. „Slováci jsou plaší lidé,“ píše tu třeba, „když má Slovák přemoci rozpaky, tak se ožere, ať raději přemáhají rozpaky všichni ostatní. O slovenských spisovatelích to platí dvojnásobně, je přece známo, že umělci jsou citlivější.“

Na rozdíl od mnohých Rakušanů, kteří se k Bernhardovi neradi hlásí, tedy porota Anasoft litery Vilikovského psaní oceňuje, na Slovensku dokonce patří k nejrespektovanějším autorům. V Česku nicméně nebyl donedávna příliš znám. Češi totiž už téměř nečtou ve slovenštině – a kromě toho se Vilikovský většinu profesního života více věnoval jiným autorům. Pracoval jako nakladatelský redaktor a coby překladatel převedl do slovenštiny Josepha Conrada, Virginii Woolfovou nebo Williama Faulknera.

Zatímco právě oceněná kniha Pravá a posledná láska je českým čtenářům k dispozici jen ve slovenštině, příští týden vyjde zároveň na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a České republice autorova nová próza, novela Příběh opravdivého člověka. Téma by mělo být blízké všem čtenářům z této postkomunistické oblasti: je jím totiž normalizace, potažmo konformní životní strategie. Pavel Vilikovský ji rekonstruuje s nebývalou autenticitou, a přitom ironickým šlehem.

Absolutní empatie

Většina českých literárních porevolučních pokusů o zobrazení normalizace má jedno společné: málokterý se ubránil schematismu. Kategorie dobra a zla nepředstavují jako otevřenou otázku, kterou je třeba zkoumat, a teprve pak vynášet případné soudy. Jejich svět je hodnotově polarizovaný a postavy naplňují předem dané historické schéma (zlý komunista, hrdinný odpůrce nebo oběť). Mezi výjimky patří například Strážci občanského dobra Petry Hůlové, v nichž autorka perspektivu obrací a porevoluční časy i normalizaci nahlíží pohledem zapálené komunistky. Závěr knihy ovšem vrcholí bizarním pokusem o revoluci, čímž příběh padá kamsi do říše sociální fikce, a to palčivé nechává stranou. I její hrdinka se nakonec mění v komunistickou karikaturu.

Vilikovský zaujímá stejnou perspektivu, zároveň volí pro téma žánr z nejtěžších – deník. Aby působil autenticky, vyžaduje od autora absolutní empatii, zvnitřnění hodnotového, jazykového a myšlenkového světa hlavního hrdiny. A právě to se spisovateli daří velmi sugestivně. Bezejmenným hrdinou novely je „podnikový kontrolor, ne přes finance, na to jsou jiní hlavouni, ale na úseku docházky, dodržování pracovních předpisů, a vůbec pracovní morálky jako takové“. Během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku si zapisuje zážitky a myšlenky, a tak čteme jeho reflexe sebe sama, vztahu k manželce a synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, na výchovu i nedávnou historii.

Opravdový komunistický hrdina vypadal docela jinak.

Je to samozřejmě čtení nepříjemné; člověk se pořád ošívá, kroutí, je mu z toho trapně, ale cosi masochistického jej pohání, aby pokračoval. Jedním z důvodů je svérázná sofistika, pomocí níž se hrdina neustále povzbuzuje, utěšuje a obelhává a snaží se v tom všem udržet aspoň nějakou logickou a hodnotovou soudržnost. O komunismu nemá iluze, ostatně v posledních dvaceti letech režimu bylo komunistů velmi málo, byli už jen členové strany. A právě takto nezúčastněně vnímá své angažmá i on.

Výmluvným příkladem je pohovor se synem, který ho nazval komunistickým papalášem, a on se teď brání: „Nejde vůbec o to, že bych toužil být papalášem, na papaláše se můžu vykašlat, ale jde o to, že kdo chce mít ve společnosti nějaké slovo a ovlivňovat ji, ten se musí přidat k těm, co ji vedou, a ne trucovat někde v koutě. Takový pokoutní hrdina zmůže hovno. Nezapomínej, kde žiješ a jaké tu platí podmínky a pravidla, těch se musíš držet, a ne fantazírovat o světě nějakém vysněném, který ani není. Svět je třeba brát takový, jaký je, reálný.“

Chtěná naivita

Hrdina novely je typický střední kádr. Pragmatik, který v profesním životě trpí poněkud přehnaným sebevědomím a ambicemi. I proto je ve straně, ale coby řadový člen. Není záměrně zlý. Nechce nikomu ublížit. Uvědomuje si dokonce problematičnost komunistického režimu, ale pěstuje si jakousi chtěnou naivitu spojenou s nevědomou nesoudností. Jakmile něco naruší onu soudržnost jeho světa, vyloučí to na okraj; jako něco, kam nedohlédne, co nedokáže řešit ani ovlivnit, nebo to dokonce obrátí ve svůj prospěch. Vratce vystavěná konstrukce se však brzy začne kymácet a trosky nakonec zasypou jeho osobní i profesní život.

Pavel Vilikovský neřeší žádné dilema, protože jej neřeší ani jeho postava. Dělá něco nepříjemnějšího. Přenáší hrdinovy rozpory na čtenáře, který se tak musí neustále potýkat s jeho postoji a myšlenkami. Nejvíc mu v tom napomáhá bezprostřední, hovorový ráz jazyka, který Miroslav Zelinský kongeniálně přeložil do moravského dialektu. Právě prostřednictvím této stylizace se autorovi podařilo dosáhnout nebývalé živosti a autenticity jeho postavy.

Dalo by se namítnout, že autor si volbou ve všech ohledech průměrného hrdiny poněkud ulehčil práci a že téma místy až příliš ironizuje, což se týká především milostného vztahu hrdiny s jeho kolegyní. A je to do jisté míry pravda, Vilikovského novela se nese v jemném satirickém tónu. Při tom ale neztrácí nic ze své naléhavosti a pronikavosti, přes jemný odstup je neustále cítit, že Vilikovský nemá potřebu svého hrdinu soudit. Chce mu porozumět, vcítit se do něj, obléknout se do jeho myšlenek a jazyka.

Jak autor naznačuje názvem knihy, vede tu polemiku s heroismem propagandistického díla Borise Polevého (Příběh opravdového člověka), v němž ruský spisovatel vystavěl pomník ideálnímu komunistickému hrdinovi. Vilikovský však dokazuje, že ten vypadal docela jinak. Ve své novele přitom vystihl nejen dobový, ale i nadčasový lidský typus. Člověka, který je svou konformností a neschopností sebereflexe v kombinaci s vysokými ambicemi základním prvkem jakékoli manipulovatelné masy.

Pavel Vilikovský: Příběh opravdického člověka

Přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny, 240 stran