Jonovi Češi

Praha v devadesátých letech byla pro cizince s literárními ambicemi zemí zaslíbenou. Do české metropole, přezdívané tehdy Paříž Východu, jich mířily desítky – zážitky, které tady nasbírají, hodlali po návratu domů sepsat a vydat. Jon Davis (55), rodák z Chicaga, zamířil opačným směrem. Žije tu už přes dvacet let a své tři knihy povídek inspirované zdejšími reáliemi vydal ve svérázné češtině, pro niž se mezi jeho čtenáři vžilo pojmenování Jonův jazyk.

Jak vznikl váš literární jazyk? Z vašich knih se zdá, že do složitějších tajů češtiny, jako jsou shoda podmětu s přísudkem, skloňování, zvratná zájmena, časování atd. se vám zjevně nechtělo proniknout.

Učil sám, hlavně odposlechem, abych mohl na mejdanech vyprávět historiky. Jsem vystudovaný lingvista, jenže čeština je strašně těžká, takže jsem mluvil jak blbej. Lidé tomu ale rozuměli, což mě povzbudilo, a tak jsem si začal zážitky zaznamenávat v mojí češtině, abych je mohl líp vyprávět. Což se ukázalo jako skvělý jazykový autotrénink a zároveň se z mého psaní krátkých povídek a fejetonů stalo hobby.

Zde ukázka: „Jaký panáky pijou?“ Mark se zeptal. „Jsou červený.“ „Fernet,“ řekla Sachsa. Jim: „To nemůžu, zkoušel jsem dvakrát pít Fernet a pokaždé jsem zvracel červeně.…