ŠÁRKA DYNÁKOVÁ
ŠÁRKA DYNÁKOVÁ • Autor: Archiv

Je pět hodin ráno a vstávám vstříc novému pracovnímu dni. V následujících hodinách mám před sebou vedení prvního dne semináře Řízení konfliktů pro vysoce postavené finanční manažery. Posilněná kofeinem a banánem si oblékám džíny, svetr a pokouším se učesat na hlavě něco přijatelného. Pak již stíhám jen zavřít včera sbalený kufr s oblečením, velkou tašku s výukovými materiály a notebook.

Doufám, že jsem nezapomněla nic podstatného, a běžím k autu, které stojí po každodenním boji o parkovací místo uprostřed Brna dost daleko, abych si rozproudila krev v žilách nechtěným ranním tělocvikem.

Po tříhodinové jízdě jsem zhruba deset kilometrů před cílem. Zastavuji u benzinové pumpy a kromě načerpání paliva běžím na toaletu vyrobit ze sebe něco jako kompetentní dámu. Hodím na sebe kostýmek a na tvář se snažím namalovat veselý obličej. Ještě přetřít lodičky do „vysokého lesku“, abych dostála tomu, co lidi učím – že na boty se jim podívá každý.

Jsem na místě. Prohlížím si luxusní hotel, kde se akce koná. Vcházím do seminární místnosti, kde číšníci chystají příchozím kofeinovou drogu a kde už asistentka rozdala na stoly účastníků skripta. Tajně doufám, že by se mohla ukázat alespoň jedna žena, avšak marně: s hrůzou zjišťuji, že opět přicházejí jen samí muži.

Po úvodní fázi představování a rozdělování silového pole začínáme pracovat. Vysvětlíme si, jaké konflikty řešit vyjednáváním produktivně lze a jaké ne, a již je tu polední pauza. Vysílena náloží testosteronu v místnosti se jdu chvíli projít před hotel; všude okolo vidím pobíhat účastníky kurzu s telefony, nebyli téměř čtyři hodiny s mobilem v kontaktu, tak to honem musí napravit.

U oběda mají chlapi radost, že na talíři leží pořádný kus masa s opečeným bramborem. Já si vyprosím zeleninový salát, nechci si ničit žaludek minutkami z friťáku.

Ve čtrnáct hodin začíná odpolední program. Kontakt je navázán, tak se snažím zařadit i něco na rozvoj emoční kompetence, což by v případě konfliktů mohlo být velmi nápomocné. Ptám se mužů, kdy za poslední půlrok zažili nejsilnější emoci. Z tváří je jasné, že se snaží, ale že opravdu nevědí. O přestávce jsem slyšela, že se jednomu z nich narodilo dítko, tak se na dotyčného obracím s nadějí, že on přece nějakou emoci zažil. „Já si pamatuji jen to na sále a to bylo opravdu děsné,“ odpovídá. Nehodlám se vzdát: „Nyní už máte miminko doma, tak jaké jsou vaše emoce?“ Odpověď je trochu nečekaná: „Pochopil jsem, že narození dítěte je stejné, jako když si objednáte svetr po internetu, líbí-nelíbí, je vaše a vrátit to nejde. Navíc mě strašně ruší od práce, ale jinak dobrý…“

Jdeme v učební látce dál. Kolem šesté hodiny vlétne do učebny vlaštovka. Jeden z frekventantů se asi chce odvděčit za moje snažení a s nadšeným úsměvem mi oznamuje: „Paní doktorko, já mám tu emoci.“ Chytám se příležitosti a tážu se jakou. „Mám šílený strach, že mi pokadí oblek, já tu totiž nemám druhý,“ zní odpověď. Pochválím ho za snahu a náš pracovní den spěje k závěru.

V devatenáct hodin jdeme na společnou večeři a moji „žáci“ se mě ptají, zda si s nimi půjdu po večeři posedět. Protokol vyžaduje alespoň chvíli nezávazné konverzace, nicméně začínám cítit únavu, a tak po dvou hodinách „posezení“ odcházím.

Den končí a jdu spát na svůj luxusní pokoj. Usínám s myšlenkou na svého vnuka – těším se, že to spolu po návratu z pracovní cesty hezky emočně roztočíme.

Šárka Dynáková,
psycholožka, lektorka manažerských dovedností

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte