Když předminulý týden Rusko a Čína v Radě bezpečnosti OSN společně zablokovaly mezinárodní rezoluci vyzývající syrského prezidenta Bašára Asada k zastavení masakrů opozice a odstoupení z úřadu, zaútočili v libyjském Tripolisu libyjští demonstranti na ruskou ambasádu, vylezli na střechu a roztrhali ruskou vlajku. O incidentu referovala agentura Reuters a jedním dechem dodávala, že v podstatě stejný názor na podporu diktátora, jenž za posledních jedenáct měsíců nechal zavraždit možná sedm tisíc krajanů, měli světoví diplomaté. Hillary Clintonová označila ruské a čínské veto za „výsměch“, Turecko mluvilo o „nešťastně přežívající mentalitě studené války“, zatímco Maroko zmiňovalo nad vetem rezoluce „hlubokou lítost a rozčarování“. Rezoluce přitom vycházela z návrhu Ligy arabských států, tedy nejautoritativnější organizace v regionu, a kromě Ruska a Číny pro ni hlasovalo všech třináct zbývajících členů Rady bezpečnosti, včetně významných nastupujících zemí, Indie a Jižní Afriky.
Důsledky hlasování byly zjevné vzápětí. Povzbuzený Asad vystupňoval útoky proti opozici především ve městě Homs, kde podle kusých zpráv v plošném tankovém ostřelování umíraly stovky Syřanů denně.
Strach přichází do Kremlu
Prohlubující se masakr v Sýrii nese dvě zprávy. Tou první je, že proti Asadovi se formuje jasná mezinárodní koalice. Je založená na odmítnutí brutálního diktátora a úctě k elementárním lidským právům, je také povzbudivě široká. Kromě tradičních západních demokracií do ní spadá revolucemi proměněný arabský svět i další významní hráči z řad zemí, jež zažívají ekonomický a politický vzestup – například Turecko.
Západ kvůli ekonomické krizi nezažívá nejlepší časy, druhou zprávou spojenou se syrským konfliktem je ale překvapivě ostrý pohled na myšlení zemí, jež jsou díky svým trhům a stoupající ekonomické moci považovány za alternativu slábnoucí Evropy či Spojených států. Rusko a Čína podpořily režim, který už pro svou zemi nemůže udělat nic jiného než masakrovat jejínespokojenéobyvatele. Asadova pozice je neudržitelná a diktátor dříve či později padne, logika uvažování autokratického Ruska a Číny však přesto oba tytostáty uzamkla do bezvýchodného spojenectví, jež je vede do mezinárodní izolace a které mají problémy obhájit i před domácím publikem.
Motivy obou vetujícíchnejsou stejné. Rusko má v Sýrii své dlouhodobé zájmy: Damašek je posledním spojencem Moskvy na Blízkém východě, Rusko do země vyváží zbraně a obchoduje s ní, Sýrie poskytuje zázemí jeho středomořské flotile. Strategickým zájmem Číny je udržet si otevřené cesty k co největšímu množství dodavatelů ropy, což v její logice předpokládá neplést se do komplikovaných sporů na Blízkém východě – v Sýrii se střetávají mocenské zájmy dvou hlavních čínských dodavatelů, Saúdské Arábie a Íránu.
Postoj Číny je tak kupecky pragmatický, zatímco instinktivně protizápadní Rusko se snaží stále znovu rozehrávat mocenskou hru podle zaprášených vzorů studené války. Tyto motivy ale stojí na hlubších obavách obou nedemokratických států. Tváří v tvář vlně povstání na Blízkém východě vládne v Moskvě i Pekingu obava, aby se nově nabyté sebevědomí demonstrantů nepřelilo i do postojů jejich vlastních obyvatel. Speciálně pro putinovský režim je takové riziko velmi konkrétní, v Moskvě a dalších ruských městech demonstrují proti zfalšovaným volbám a plánovanému návratu Vladimira Putina do prezidentského úřadu desítky tisíc lidí. Náhled do chápání situace nabídl ostatně minulý týden sám ruský premiér, když ve svém veřejném vystoupení popsal revoluční vlnu jako „nebezpečný kult násilí podporovaný Západem“, který nesmí do Ruska nikdy dorazit.
Spolek přátel
Zjištění, jak hluboká je nejistota především ruského režimu, je tak vlastně třetí zprávou spojenou se syrským masakrem. Vražděným Syřanům příliš nepomůže, postoje Ruska a Číny naopak zemi tlačí hlouběji do propasti zástupné války, kdy jednotlivé strany konfliktu jsou podporovány zvenčí různými světovými a lokálními hráči. Díl zodpovědnosti tady leží i na samotných syrských povstalcích, kteří se musí pokusit rozptýlit obavy ze sektářského násilí. Světové společenství, jež v těchto dnech formuje na podnět USA, Francie a Turecka jakýsi „Spolek přátel Sýrie“, pak musí postupovat velmi obezřetně, aby země neupadla do spirály ozbrojené anarchie. Asadovi dny jsou spočteny, jde jenom o to, kolik životů Syřanů toužících po svobodě si ještě předsmrtné křeče jeho režimu vyžádají.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
