Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Tři tuny oříšků pro Popelku

V Turecku se vypěstují tři čtvrtiny všech lískových oříšků na světě. Právě zde nakupují pražená jadérka velcí výrobci, kteří dodávají cukrovinky i na pulty českých supermarketů. Na sklizni oříšků tu však pracují i osmileté děti a žijí v táborech připomínajících středověk. Díky mezinárodnímu tlaku se jejich podmínky začínají pomalu lepšit.

tema 01 R41 2012
tema 01 R41 2012 • Autor: Respekt

V hustém křoví se mezi větvemi krčí dvě děti. Sourozenci Semanur (12) a Ibrahim (14) hbitě sbírají ze země střapaté růžičky lískových oříšků a házejí je do kbelíku. Drobnýma rukama si občas přitáhnou lískové pruty a setřesou z nich další plody. Místo aby chodili do školy, tráví sestra se starším bratrem polovinu roku cestami za prací po celém Turecku. Tak jako desetitisíce tureckých dětí zjara vyráží za sběrem rajčat a meruněk, na podzim je čekají brambory a bavlna. Teď je ale konec léta a to znamená, že všichni jedou na sever, kde se zrovna sklízejí lískové oříšky.


Křupavá jadérka jsou tureckou národní chloubou, sklízí se jich tu tři čtvrtiny světové úrody a do státní kasy přinášejí ročně ekvivalent dvaceti miliard korun. Do svých čokolád je zde nakupuje zástup světových výrobců, Ferrero i Nestlé, právě zde se sklízejí jádra do oblíbené dětské pochoutky Nutella. Dětští sběrači, kteří tureckou sklizeň z velké části zabezpečují, ale mají většinou ke sladkým pochoutkám daleko. I osmileté děti tam totiž pracují a žijí v podmínkách blížících se drsným časům v Evropě za počátků průmyslové revoluce či době velké krize ze třicátých let. 

tema 07 R41 2012
tema 07 R41 2012 • Autor: Respekt

Půl roku „prázdnin“

Cesta za Semanur a Ibrahimem vede z města Ordu po úzké asfaltce ostře stoupající do zaoblených kopců. Podél silnice jsou před domy, na střechách i okolo mešit roztaženy obrovské plachty, na nichž se suší ořechy. Vprostřed hromad posedávají ženy, dlouhé sukně rozprostřené kolem boků a probírají se úrodou – odstraňují zbytky měkkých slupek a hledají červivé plody.

Jakmile silnice trošku vystoupá do hor, naskytne se nádherný výhled na Černé moře a nekonečný zástup zelených kopců na pobřeží, zhusta pokrytých chundelatými lískovými keři – právě v okolí Ordu se vypěstuje polovina všech lískových jader z Turecka (tedy asi 350 tisíc tun). Po chvíli stoupání auto zastavuje u cíle. Nabílený dům rodiny Duranových obklopují pytle se sklizní a stranou se suší ořechové slupky, které později poslouží v kamnech nebo jako podestýlka pro zvířata. Hned za domem se prudce zvedá sad Duranových. Musí se k němu jít po rozměklé pěšince, která se neustále drolí, na boty se lepí narezlé bahno a člověk se snaží nepředstavovat si ty záplavy klíšťat, která tu v houští žijí. Po pár minutách se mezi keři objeví půlmetrákové pytle plné oříšků a hned za nimi i první sběrači, mezi nimi Semanur a Ibrahim KiliŇ«ovi.

tema 10 R41 2012
tema 10 R41 2012 • Autor: Respekt

Pocházejí z města Silvan ležícího sedm set kilometrů odsud, kousek od syrských hranic. „Rodiče mají malou farmu s kravami a kuřaty, je nás ale celkem osm sourozenců a jen chov zvířat nás neuživí,“ vypráví drobná Semanur v džínách a kšiltovce, která je mezi pracovníky  na Duranově farmě nejmladší. Doma, v třípokojovém domku, tráví s rodiči jen šest měsíců v roce. Od dubna do října brázdí děti různě rozdělené mezi členy široké rodiny celé Turecko, aby podpořily napjaté rodinné finance – a přijdou tak o čtyři měsíce školy. „U nás je to zcela běžné, na jaře vždycky vyrazí za prací skoro celá třída. Je na učiteli, jestli nás nechá propadnout, nebo projít dál – zatím nás ale vždycky pustil,“ dodává Ibrahim a rukama plnýma oděrek si otírá pot z čela – na konci srpna je tu pořádné horko.

Sourozenci by léto samozřejmě mnohem raději trávili u televize nebo hraním si s kamarády jako ještě před pár lety – Semanur pracuje letos poprvé, Ibrahim třetím rokem. „Jsme ale chudí, tak co máme dělat? Nemám ani na pořádné boty,“ ukazuje Semanur svoje o tři čísla větší kecky. U Durana si – stejně jako dospělí – vydělají 35 tureckých liber denně, tedy asi 360 korun –, což v Turecku zhruba odpovídá minimální mzdě. O zákazu dětské práce nechtějí ani slyšet. „Někdy nás to nebaví a chceme víc chodit do školy,“ říká Ibrahim. „Kdybychom sem ale nejeli, neměli bychom co jíst. Dokud naši rodiče neseženou lépe placenou práci, tak tenhle přivýdělek potřebujeme.“

tema 05 R41 2012
tema 05 R41 2012 • Autor: Respekt

O pár metrů dál pokuřuje Mustafa Duran. Šedovlasý muž s obřím knírem patří k přátelům vlivného místního politika (který se zase zná s naší tlumočnicí), a proto po jeho přímluvě souhlasil, že bude o dětské práci na svých pozemcích na rozdíl od ostatních farmářů mluvit.

Duran v sadě sám také hodně pracuje, pomáhá tahat pytle s ořechy, trhá plevel, zaštipuje keře. Co přestal stát garantovat minimální výkupní cenu, dávno už mu farma nevynáší dost – za kilo oříšků teď dostane v přepočtu asi čtyřicet pět korun (průměrně sklidí kolem osmi tun),a tak sám tráví velkou část roku prací na stavbách v zahraničí. „Jistě, ty děti by měly být spíš ve škole, ale to není můj problém – je to odpovědnost jejich rodičů,“ říká.

On sám je najímá jen proto, že když prý odmítne děti zaměstnat, řekne mu celá sběračská rodina, že půjdou k jinému farmáři. „Sklizeň trvá jen pár týdnů a pracantů je tu v té době nedostatek, nemůžu si dovolit je poslat pryč,“ říká Duran. Že porušuje zákon a hrozí mu pokuta, ví, ale riskuje to bez větších starostí. „V životě tu žádná kontrola nebyla, a i kdyby, pokuta je zhruba 80 eur za dítě,“ říká. „To by se mi pořád vyplatilo.“

tema 06 R41 2012
tema 06 R41 2012 • Autor: Respekt

Sezonní děti

Turecko podepsalo Úmluvu o právechdítěte a dětská práce je tu oficiálně zakázána. Přesto zde pracují desetitisíce dětí jako pouliční prodavači, čističi bot, sexuální pracovníci nebo sezonní sběrači – mimo jiné právě při sklizni oříšků.

Téma „oříškových dětí“ vynesl za hranice Turecka holandsko-turecký novinář Mehmet Ülger. V roce 2010 zveřejnil v celostátní holandské televizi dokument Sezonní děti, kde příběhy podobné tomu Ibrahima a Semanur popsal. Natočil, jak rodiny z jihovýchodu země balí s příchodem jara své minibusy a s celou rodinou míří do bohatších částí země. Ülger ukázal, že kočovníci žijí v neustálém stresu; protože pracují bez písemných smluv a kaž­­dý měsíc pro jiného farmáře, těžko se mohou bránit proti neplaceným přesčasům, přetěžování nebo bydlení ve zcela nevyhovujících podmínkách. Novinář připomněl i známý fakt, že kvůli práci děti meškají ve škole, čímž se dostávají do bludného kruhu. Bez vzdělání těžko samy později seženou lepší práci, takže budou zřejmě, tak jako generace před nimi, opět nuceny migrovat. A pokud si stejně jako jejich rodiče pořídí třeba deset dětí, budou muset hned v útlém věku pracovat i jejich potomci.

Snímek vyvolal v Holandsku kvůli propojení dětské práce s nadnárodními korporacemi poprask. Aktivisté z organizace Stop Child Labourrozpoutali velkou kampaň, dopisy bombardovali západní dovozce a donutili holandské i evropské politiky – mimo jiné českého eurokomisaře pro rozšíření Evropské unie Štefana Füleho k tlaku na turecké ministerstvo práce a sociálních věcí, aby začalo problém řešit.

Že tyto metody boje proti dětské práci mají úspěch, ukazuje třeba příklad Ekvádoru, největšího světového vývozce banánů. V roce 2002 vydala nezisková organizace Human Rights Watch studii popisující, jak v této jihoamerické zemi pracují na banánových plantážích sotva do školních let dorostlé děti a mzdou tří a půl dolaru denně pomáhají zvyšovat rodinný rozpočet. Studii rychle zveřejnila média jako The New York Times, Guardian nebo Fox News a zájem veřejnosti přinutil dovozce banánů k reakci. USA coby hlavní odběratel tamních banánů pohrozily Ekvádoru sankcemi, a tak ministerstvo práce vydalo přísné zákony proti dětské práci. Vláda zavedla četné kontroly přímo na plantážích – dle informací Mezinárodní organizace práce navštíví tři desítky ekvádorských inspektorů ročně okolo čtyř tisíc plantáží a pošlou domů z práce dva tisíce dětí.

Kromě snah vlády umožnilo změnu také zavedení certifikátu Fairtrade, který farmářům zaručuje za dodržení sociálních a ekologických podmínek jistou výkupní cenu.Vývozci zároveň za posledních deset let zvýšili výkupní ceny banánů o dvě třetiny, a tak už ekvádorská školou povinná mládež nemusí do rodinných rozpočtů přispívat. Ne že by tam měly děti úplně vyhráno – část se jich pouze přesunula do méně exponovaných odvětví nebo na odlehlejší farmy, kam inspektoři moc nepřijdou. Podle údajů Human Rights Watch a UNICEF však klesl za posledních deset let podíl pracujících dětí v Ekvádorů na pětinu – v současnosti jich chodí do práce jen okolo třinácti procent.

Jak ovšem ukazují příklady mimo rozvojový svět, úplně vymýtit dětskou práci trvá desítky let. Například ve Velké Británii regulovaly dětskou práci první zákony už ve třicátých letech 18. století, ještě o dvacet let později na ostrovech pracovala polovina všech dětí mladších patnácti let. Úplně ji zakázat a především zákon vynutit se Velké Británii podařilo až o sto let později, na konci třicátých let 20. století.

Dvacetinásobný otec

Turecko už na této cestě podniklo první kroky. Před dvěma roky zvýšilo ministerstvo práce minimální věk pracujících z 12 na 15 let. Guvernér provincie Ordu vyhlásil pokuty v už zmíněné výši 80 eurpro rodiče i farmáře, kteří děti do práce berou. Potíž je ale zatím v tom, že nikdo z oslovených lidí na farmách či v táborech kontrolory ještě nikdy neviděl. Podobné to je i s projektem na vzdělávání dětí sezonních migrantů, který ministerstvo letos zahájilo. Do sběračských táborů by měli teoreticky docházet učitelé a pomáhat dětem zmeškanou látku dohnat – ani ty ale nikdo nikde neviděl. Podle místních znalců je to i proto, že v táborech přebývají většinou Kurdové, s nimiž jev Turecku spojena řada předsudků. „Lidi je berou jako méněcenné, a i proto není kurdská dětská práce pro úředníky zrovna prioritou. Vytvářejí sice různé zákony, ale pak je nevymáhají,“ říká Esin Uyar z humanitární nevládní organizace Support to Life.

„To není pravda, problém dva roky intenzivně řešíme,“ ohrazuje se starosta Ordu Seyit Torun. „Na řešení dětské práce jsme vynaložili nemalé prostředky, na farmy chodí na kontrolu naši úředníci, kteří zkoumají, zda tam děti pracují,“ říká podsaditý starosta v luxusní kanceláři s výhledem na moře, bohatě vyzdobené svými fotografiemi. Kolik peněz to bylo a kolik kontrolorů tedy mají, však pan Torun neví. „Nikdy jsem se o to nezajímal.“

Zatím jediným opravdu účinným krokem vlády tak je vyhrazení peněz ve výši odpovídající 300 milionům korun na zlepšení hygienického zázemí v několika táborech. Jedním z nich je  osada asi hodinu cesty autem na západ od Ordu, kde se na vyprahlém plácku tyčí tři stovky stanů, některé s logy OSN. U vstupu stojí nová mešita, o kousek dál domek pro sprchy a toalety. Vodu do nich sice musí sběrači ručně nosit z řeky, ale pitná voda – kterou tu osazenstvo považuje za nemalý luxus – teče z kohoutku hned vedle budov a mají tu elektřinu. Mezi stany se válí odpadky a kupičky oříšků a mezi nimi si s míčem hrají děti v potrhaném oblečení, návštěvě tu a tam pod nohama proběhne slepice. Vzduchem se line vůně právě upečených chlebových placek, paprik a dušeného lilku – ženy v barevných sukních je připravují přímo na ohni. Mnohé mají zářivě modré nebo zelené oči, které jim svítí z opálených tváří, jež zdobí drobná tetování. Vlasy jim zakrývají pestré šátky s blyštivými korálky.

Ta tisícovka Kurdů, kteří v tomto táboře bydlí, měla velké štěstí – systémem „kdo první přijde, ten první mele“ si zajistili relativně exkluzivní bydlení. Jen o pár kilometrů dál se nacházejí tábory, kde nejenže lidé musí chodit pro užitkovou vodu k řece, ale nemají k dispozici ani vodu na pití, na záchod se chodí všude kolem a po setmění tu svítí místo lamp jen ohýnky. Většina obyvatel vládou podporované osady pochází z jihovýchodního města Adiyaman. Žádná z žen tu neumí číst ani psát, většina mužů má jen základní vzdělání.

„I naši rodiče cestovali zhruba tři čtvrtiny roku, a tak jsme ve škole trávili jen nezbytně nutný čas,“ říká pětatřicetiletý Süleyman Gözek. Sedí s ostatními muži na koberci uprostřed otevřeného stanu, popíjí s návštěvou čaj z typických sklenek ve tvaru tulipánu a za ním sedí jeho tři ženy. „Ještě vloni jsme tábořili nadivoko, bez jakýchkoli sociálek a elektřiny. Měli jsme jen svoje vlastní stany, a těch bylo málo, takže jsme neměli žádné soukromí – tady je to mnohem lepší,“ říká urostlý černovlasý muž v béžových kalhotách a proužkované košili.

Dvousettisícový Adiyaman, kde mezi kočováním žije, trápí osmnáctiprocentní nezaměstnanost. Coby hlava dvacetičlenné rodiny se tedy musí – stejně jako jeho děti – při shánění živobytí značně ohánět. Právě rozhodnutí mít tak početnou rodinu je jednou z příčin toho, že na plantážích musejí pracovat i děti. „Antikoncepci mi zakazuje náboženství a velká rodina je požehnáním. Kdo by se o mě jinak postaral, až budu starý?“ říká Süleyman Gözek. Dlouhodobě podfinancovaný jihovýchod země zatím podle tureckých sociálních pracovníků zcela minula jakákoli sexuální osvěta.

Kousek za Ordu leží ještě jedno místo, kde je posun v podmínkách sběračů opravdu vidět.  V táboře Uzunisa, který na kraji města vláda vloni zřídila, se scenerie jednoduchých vládních stanů a špíny kolem sice opakuje, ale kromě sociálek tu stojí i velká zděná budova komunitního centra, kde s dětmi pracuje už zmíněná istanbulská nevládní organizace Supportto Life. Německý potravinářský gigant REWE (majitel „české“ Billy a Penny Marketu), který z Turecka oříšky také dováží, darovalSupportto Life v přepočtu dva a půl milionu korun na práci s malými sběrači v Uzunise. „Cílem bylo nabídnout dětem nějakou alternativu, co mohou dělat, když už s rodiči kočují, a pomoci jim dohnat učivo,“ říká sociální pracovnice Esin Uyarová. Na patrové budově vlaje obrovský transparent, který hlásá: „Drazí rodiče, řekněte ne dětské práci v oříškové sklizni.“ Sklizeň se tu už přesunula do hor, a tak v táboře zbyl jen tucet stanů, ještě před týdnem však prý byl plac zaplněný asi tisícovkou lidí a do doučovacích kroužků a mateřské školy docházely stovky dětí.

„Doučování v táborech by mohlo být jedním z těch jednodušších a krátkodobě proveditelných kroků, jak dětem na oříškových plantážích pomoci,“ potvrzuje Leonie Blokhuisová ze Stop Child Labour. I když rodiče své ratolesti do práce nevezmou, musí je brát na cesty po celém Turecku s  sebou – a nemají moc na výběr, čím jiným než prací je přes den zabavit. Kromě Uzunisy tu však zatím podobný servis žádná jiná osada nemá.

Čtyři procenta navíc

Další cestu, jak dětem skutečně pomoci, druhým rokem zkouší americká potravinářská společnost Noor, která v Turecku zavádí fairtradeové farmy. Na jedné z nich, nedaleko města Giresun, skutečně pracují jen lidé starší šestnácti let, řada z nich středoškolští studenti, kteří umí i trochu anglicky a využívají prázdninového volna k přivýdělku. Jejich zaměstnavatel Özer Akbaşli je zároveň prezidentem místní agrární komory. „Noor nám nabídl čtyřprocentní přirážku k běžné výkupní ceně a příspěvky na hnojiva. Můžeme tak vypěstovat víc a zároveň zaplatit lépe zaměstnance,“ říká Akbaşli. Farmy Nooru jsou označeny cedulemi „Zde není pro dětskou práci místo“ a praxi jezdí zástupce firmy na farmy osobně kontrolovat. „Zatím se zapojilo asi osmdesát farmářů. Ze sta tisíc, kteří v Turecku v oříškách podnikají, to není mnoho, jsme ale teprve na začátku,“ říká Akbaşli.

Kromě vlády a samotných rodičů drží klíč k řešení především nadnárodní korporace, které zdejší oříšky kupují. Na výzvy neziskovek nakonec zareagovali všichni hlavní hráči – Ferrero, Nestlé, CAOBISCO (Sdružení výrobců evropských sušenek a čokolád), REWE i Kraft. Ti všichni se také účastnili letošního červencového jednání v Ankaře, kde se zavázali „vypracovat akční plány“. Jako jediná zatím podnikla první podstatný krok k vyloučení dětské práce na svých výrobcích firma Nestlé. V tuto chvíli totiž nelze – s výjimkou farem dodávajících výhradně pro Noor – nijak dohledat, z jakého sadu přesně mezinárodní firmy oříšky kupují a zda v něm pracují i děti. Jadérka putují bez řádné dokumentace od sběrače k majiteli sadu, přes prostředníka do pražírny – a teprve potom k vývozci. „Letos jsme proto začali od dodavatelů vyžadovat přesné údaje o cestě našich oříšků,“ říká tiskový mluvčí Nestlé Chris Hogg. „Očekáváme, že celý systém by se měl zcela zprůhlednit do roku 2014, potom můžeme naše konkrétní dodavatele účinněji kontrolovat.“

Společnost Ferrero, která vyváží z Turecka nejvíce (tedy asi třetinu) jader, je o poznání méně konkrétní. „Nejprve musíme zmonitorovat aktuální stav, a potom budeme postupovat tak, abychom případnou dětskou práci zcela vymýtili do roku 2020,“ tlumočí oficiální stanovisko společnosti Hana Mašková z právního oddělení české pobočky.

Nejefektivnějším a zároveň nejnáročnějším řešením by bylo odstranit hlavní důvod, proč Kurdové po plantážích migrují – vysokou nezaměstnanost na jihovýchodě. Kurdové, kterých je teď v Turecku asi 15 milionů, se tradičně živili zemědělstvím. Mívali svoje vlastní farmy, kde pěstovali zejména tabák, dětí měli vždy hodně, ale jakž takž se uživili.

Zhruba před třiceti lety se však situace změnila. V osmdesátých letech zahájilo Turecko rozsáhlé ekonomické reformy: stát omezil dotace do zemědělství, přestal garantovat minimální výkupní ceny a lidé se z venkova ve velkém přesouvali do měst, kde více či méně úspěšně nacházeli práci v továrnách. Přibližně v té samé době, v roce 1984, však vyhlásila kurdská teroristická organizace PKK ozbrojený boj za nezávislost Kurdistánu. Desítky útoků na turecké armádní a vládní budovy vedly k odvetným vojenským krokům ze strany vlády a stát zároveň zaškrtil finanční podporu kurdským provinciím. I když nejhorší střety mezi vládou a PKK skončily koncem devadesátých let, jihovýchod je oproti zbytku země výrazně chudší, s trojnásobnou nezaměstnaností oproti národnímu průměru a tristním stavem školství – na jednoho učitele mnohdy připadá i sto dětí nacpaných v jedné místnosti.

Jak říká Leonie Blokhuisová: „Lepší podmínky ve stanových táborech a všechny ty zákony jsou krokem správným směrem, příčiny toho problému ale nevyřeší.“ Pomoci by mohly větší vládní investice do místního vzdělávání, lokální daňové úlevy na přilákání investorů nebo podpora mikropůjček – nic z toho se ale na jihovýchodě neděje. Na druhou stranu, Turecko je v boji proti dětské práci relativně na začátku. Pokud by chtělo jít britskou cestou, mělo by na její úplné vyřešení ještě zhruba devadesát let. 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte