52_tema01_R02_2011.jpg
52_tema01_R02_2011.jpg

Jako vzpomínku na Josefa Škvoreckého odemykáme text, který vyšel v roce 2012 v Respektu.

•••

Smrt Josefa Škvoreckého posiluje pocit prázdna. Po Věře Jirousové, Jiřím Dienstbierovi, Ivanu M. Jirousovi, Jiřím Grušovi a Václavu Havlovi odešla v krátké době další klíčová osobnost, která dokázala změnit zdejší kulturu a společnost k lepšímu. Coby autor románů Zbabělci, Mirákl nebo Příběh inženýra lidských duší  formoval Škvorecký životní pocit Československa 50. a 60. let, jako překladatel k nám uvedl moderní americkou literaturu.

A byl to právě pocit prázdna, mnohem většího než dnešní smutek z odchodu jedné generace,  který Škvoreckého přivedl k další životní roli. V roce  1971, tisíc kilometrů od čerstvě normalizované Prahy, se během jedné prosincové noci zrodila myšlenka, díky níž česká literatura přežila husákovské období zmaru.

Reklama
Reklama

Za Josefem Škvoreckým

Ukecala mě

Josefu Škvoreckému chybělo jen pár let do 50. narozenin, a když roku 1969 spolu se svou ženou Zdenou Salivarovou přistával na letišti v Torontu, nepomýšlel ještě na emigraci. Za zády sice nechával okupovanou a stále méně svobodnou Prahu, právě v ní se ale prosadil jako spisovatel, respektovaný překladatel a svobodomyslný intelektuál, jehož román Zbabělci rozzuřil komunistické cenzory k nepříčetnosti. Výlet do Kanady byl pro něj splněním dávného snu. Torontská univerzita mu nabídla stipendium, měl přednášet o českém divadle a filmu. Zůstat tu ale natrvalo nechtěl. Až když mu komunistický režim odmítl prodloužit výjezdní doložku, bylo jasné, že si musí vybrat.

Škvorecký, který už z Československa vedl čilou korespondenci s americkými literáty, se na Torontské univerzitě brzy uchytil a dotáhl svou kariéru univerzitního učitele až k řádné profesuře. Na rozdíl od svého manžela Zdena Salivarová první dva roky trpěla nejistotou. Doma uspěla s velmi dobrou prvotinou Pánská jízda, ale v Kanadě neměla práci, neuměla anglicky a na nové prostředí si tak zvykala jen obtížně. Přesto to byla ona, kdo se uprostřed prosincové noci roku 1971 probudil s nápadem, který měl oběma určit život na dalších dvacet let. „Vydáme si to sami,“ oznamovala rozespalému manželovi.

Román Tankový prapor, inspirovaný vzpomínkami na dvouletou vojenskou službu, Josef Škvorecký napsal už v roce 1955. Měl sice vyjít v Československém spisovateli v roce 1968, dokonce byl také vysázen a autor stihl udělat i korektury. Po invazi se ale změnilo vedení nakladatelství a publikace Tankového praporubyla zastavena. Paradoxně to byl právě tento násilný akt, který Škvoreckému později umožnil nakladatelství v Torontu rozjet. I když to nebylo snadné. Nočnímu nápadu své ženy se spisovatel nejprve bránil, dokonce i rodinný přítel Egon Hostovský jim sýčkovsky věstil krach. Vydávat českou knihu v neznámém, tržním anglofonním prostředí a bez nakladatelských zkušeností vypadalo jako značně nejistý podnik. Největší obavy neměli ale Škvorečtí ani tak ze samotného bankrotu jako z toho, jakou radost by neúspěch vzbudil za oceánem v propagandistickém komunistickém tisku.

„Ukecala mě,“ vypráví Josef Škvorecký ve vzpomínkové knize Samožerbuch, jak se nakladatelství Sixty-Eight Publishers nakonec zrodilo. „Dodnes nevím, jak vybudovala tu objemnou kartotéku adres. Známí a známí známých posílali adresy, ona psala na všechny strany, obtěžovala lidi telefonem. Já vzkázal kamarádům a někteří skutečně poslali rukopisy, protože co s nimi v exilu? Heda Kovályová, Beneš, Lustig, Kohák. (…) A Voskovec slíbil napsat Paměti.“

Postupně vznikala databáze českých odběratelů-emigrantů rozesetých po všech koutech svobodného světa. Až obchodní úspěch první knihy ale mohl prokázat, že nápad není ekonomickou sebevraždou. Zdena Salivarová se do práce zakousla jako buldok a jejich dvoupokojový byt na torontském sídlišti St. James Town se proměnil v kancelář a ve sklad, v němž spali. Když přišel účet za sazbu Tankového praporu, Josef Škvorecký probděl několik nocí. Jejich konto se scvrklo na 38 centů. Jednoduchý výpočet ukázal, že manželé musejí prodat nejméně tři tisíce výtisků, aby se jim peníze vrátily. Na propagaci ovšem nezbývalo nic a v kartotéce měli jen čtyři sta adres.

„Mé sténání vzbouzelo ženu, a následovaly divoké hádky, jakých naše manželství  nepamatovalo. Obviňoval jsem ji z lehkomyslnosti, hazardérství a haurství,“ píše Josef Škvorecký. Manželé tehdy spali v holém bytě na darované matraci s papundeklovou krabicí místo nočního stolku. Pak ale začaly chodit první objednávky. Nejprve sporadicky, pak přibývaly další a další. Zdena Salivarová otevírala dopisy, balila knihy, vozila je na poštu, navzájem se s manželem uklidňovali. Nakonec prodali tři tisíce výtisků, později pět tisíc, přichystali druhé, třetí a v roce 1976 čtvrté vydání. „Egon zmlkl, poté gratuloval,“ napsal Josef Škvorecký. Zisk z prvního vydání stačil na to, aby nakladatelství Sixty-Eight Publishers mohlo vydat další tři knihy.

52_tema02_R02_2011.jpg
52_tema02_R02_2011.jpg

Bez radilů a kritiků

Zpočátku Škvorečtí financovali vydávání knih sami. Platy si nevypláceli a honoráře nedostávali ani autoři žijící na Západě – toto solidární pravidlo mimochodem platilo po celou dobu existence Sixty-Eight Publishers a ani Milan Kundera tak za své světoznámé romány nedostal honorář. Všechny knihy vypravovali v paperbacku ve formátu 17,5×10 centimetrů, v nabídce jejich katalogu, který vycházel jednou za dva roky, jich nabízeli až 25, ale počet ročně prodávaných titulů se vyvíjel. Průměrný náklad u prózy byl 1500 až 2000 výtisků, u poezie kolem pětistovky, cena se pohybovala od třech do třinácti dolarů.

Aby Škvorečtí snížili náklady, začali složitě tisknout na druhé straně oceánu – v Belgii. Ani to ale nestačilo, a tak na splátky zakoupili sázecí stroj a dali si zhotovit prototyp české abecedy. Zdena Salivarová se naučila sázet, a u prvních šestnácti knih navrhovala dokonce i obálky. Později začala sama také tisknout, vyřizovala objednávky, komunikaci s poštou a účetnictví. Jak se nakladatelství rozšiřovalo, přestěhovali ho do jiného dvoupokojového bytu, ale velkou redakci Zdena Salivarová odmítala. „Chtěla jsem do toho jít sama. Bez radilů a kritiků, protože kolektiv se dřív nebo později rozhádá. Na kolektiv nevěřím,“ vysvětlovala později v rozhovoru Karlu Hvížďalovi.

Josef Škvorecký živil domácnost i nakladatelství z univerzitního platu a honorářů za své knihy vyšlé na Západě a v nakladatelství se věnoval hlavně pročítání rukopisů, editování textů a přípravě edičního plánu. Bylo neuvěřitelné, kolik práce dokázali zvládnout. Mnozí čtenáři si mysleli, že jde o velký nakladatelský dům. Škvoreckým tak občas dorazil nějaký dar pro jejich „kancelář“,  například dlouhý běhoun, který se do malého bytu nevešel.

52_tema09_R02_2011_s.jpg
52_tema09_R02_2011_s.jpg
Až v roce 1977 Salivarová se Škvoreckým změnili právní status svého podniku tak, že mohli začít přijímat finanční dary od mecenášů. Velkou částkou přispěl například Miloš Forman, na provoz jim vydělávala veřejná čtení, kterých se účastnil třeba Arthur Miller nebo Kurt Vonnegut, kteří tu četli ze svých románů. Celkem příspěvky od přátel pokryly zhruba dvacet procent nákladů vydavatelství. Další část pak dotovala nově založená firma Prague Typesetting, která nabízela fotografické sazby ve všech evropských jazycích, takže Škvorečtí tiskli i knihy pro jiné národnostní menšiny nebo také plakáty a vizitky.

Udržet exilové nakladatelství nad vodou však nikdy nebylo úplně snadné. Na podzim roku 1975 například Škvorečtí dokončili katalog s edičním plánem na příští rok – na jeho základě si abonenti předpláceli některé tituly a předem vybrané peníze umožňovaly knihy vůbec vydat. Rozeslání životně důležitého katalogu však zabránila nečekaná komplikace, když kanadští pošťáci vyhlásili stávku, která se nekonečně dlouho protahovala. Konto Sixty-Eight Publishers se tehdy znovu blížilo k nule a Škvoreckým nezbylo než podniknout zoufalou výpravu do Buffala v USA, kde založili „filiálku“. Představoval ji jeden poštovní pytel číslo 4529 na poště ve William Street, kam měli čtenáři posílat své objednávky. Den poté kanadská pošta stávku zrušila.

V dutině a na hlemýždi

Při svých ekonomických úvahách počítali Škvorecký se Salivarovou především se západním trhem a emigranty, ale nedílnou součástí jejich mise byla od počátku snaha dostávat knihy ilegálně do jejich vlasti. Právě exilová periodika jako Tigridovo Svědectví nebo Listy Jiřího Pelikána se spolu s knihami stala důležitou inspirací svobodného myšlení v Československu a pomáhala rozdmýchávat jiskry domácího odporu.

Pro komunistickou StB byla úhlavním nepřítelem hlavně aktuální a politická periodika, knihy z Toronta nevnímala jako takové nebezpečí. Svou dokumentaci represí vůči Sixty-Eight Publishers navíc zničila kontrarozvědka v prosinci roku 1989, takže její obrázek není úplný. Jisté je, že Tigrid, Pelikán i Škvorecký používali pro pašování tiskovin do Československa stejné kanály. Ze Sixty-Eight Publishers putovalo přes železnou oponu někdy až několik set výtisků z celkového nákladu. Pašovaly se především z Vídně. V Kanadě a jinde v zahraničí se knihy rozesílaly na základě soukromých objednávek, zadarmo posílali Škvorečtí knihy do uprchlických táborů a třemi hlavními zahraničními knihkupectvími s českou literaturou byly obchody ve Frankfurtu nad Mohanem, v Londýně a právě ve Vídni.

52_tema08_R02_2011_s.jpg
52_tema08_R02_2011_s.jpg
Badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů Radek Schovánek vypráví, že nákup knih pro Československo platil hlavně Pavel Tigrid, a to z různých  prostředků. Vedle darů od významných emigrantů jako Tomáše Bati hrály důležitou roli i peníze od americké zpravodajské služby CIA, poskytované přes různé nadace. Americká vláda tímto způsobem podporovala demokracii ve východní Evropě. Ve své době šlo o utajovanou věc, protože právě z posluhování americkému imperialismu exil obviňovala komunistická propaganda. Aktéři o tom dodnes neradi mluví. Josef Škvorecký v Samožerbuchu několikrát zdůrazňoval, že žádnou podporu od americké vlády neměli, faktem však je, že Sixty-Eight Publishers v pozdějších letech částečně podporovala třeba Československá společnost pro vědy a umění v Americe, financovaná právě i CIA. Jestli ale Škvoreckým poskytovali peníze z těchto fondů, není jasné. „Myslím, že doba už je zralá o těchto věcech normálně mluvit, ostatně nevidím na tom nic špatného,“ myslí si Radek Schovánek.

Ve své době dělala exilovým vydavatelům větší starosti jiná věc. Komunistická policie měla pašování tiskovin přes hranice poměrně dobře zmapované, celý systém byl prolezlý jejími agenty. „Odhaduji, že tak o šedesáti procentech převozů StB věděla,“ říká Schovánek. Neměla ale zájem všechny zastavit, mnohdy je jen sledovala a nechala je doputovat k adresátům. Zasáhla pak nečekaně, například po Chartě 77 v letech 1978 a 1981, kdy bylo zatčeno několik lidí a o zadržení dodávek s tiskovinami vznikly propagandistické televizní filmy.

Některé „kanály“ však tajní nikdy neobjevili – například tmavě zelený opel, který pořídil vydavatel Listů Jiří Pelikán a CIA v jeho zavazadlovém prostoru vyrobila tajnou skrýš, v níž se knihy a časopisy ukrývaly. S vozem jezdil rakouský učitel Helmut Bachmann, který v letech 1983 až 1987 pravidelně převážel dodávky mezi Vídní a Prahou. Policie jej sice jednou zastavila, ale ani třičtvrtěhodinová prohlídka skrýš neodhalila.

V 80. letech se situace změnila. Tiskoviny a knihy se začaly vozit bezpečnějším způsobem – diplomatickou poštou, kterou hojně obstarávali třeba Wolfgang Scheuer, diplomat velvyslanectví Spolkové republiky Německo, později Paul Metzger z téhož úřadu nebo kanadský diplomat Peter Bakewell. Kromě hotových tiskovin vozili opačným směrem také rukopisy určené k vydání – do Toronta se takto k vydání dostaly například knihy Hrabala, Schulze, Uhdeho, Urbánka a po jistých peripetiích i Havlovy Dopisy Olze.

Především mezi exilovým nakladatelstvím Index a Sixty-Eight Publishers se občas rozhořel konkurenční souboj o to, kdo získá právo vydat některá díla jako první. O texty Václava Havla byl samozřejmě zájem z prestižních i finančních důvodů. Havel ale upřednostnil spolupráci s Josefem Škvoreckým, vyžádal si ovšem, aby mohl osobně provést korektury. Historik Vilém Prečan, který kontakt mezi Havlem a Škvoreckým zprostředkovával, tak vypráví, jak s jeho pomocí putoval rukopis nejprve do Toronta, poté se obtahy knihy pašovaly zpátky do Prahy k opravám a pak zase přes Hannover do Toronta. „Někdy se sám zlobím, jak dlouho to trvá, než třeba můj dopis dorazí k Havlovi,“ psal Josefu Škvoreckému v dopise v roce 1985, „ale když pak zjistím, že rychlé doručení mohlo mít za následek, že by to měl u sebe právě ve chvíli, kdy ho sbalili policajti nebo mu udělali domovní prohlídku, jsem dodatečně rád, že se volí bezpečná cesta. Samozřejmě, nic nevím o tom, jak to funguje na místě samém, v Praze, když ta bezpečná cesta je někdy na hlemýždi.“

Pozor na krajany

Ediční plán Josef Škvorecký zpočátku sestavoval podle svých zkušeností a známostí ze 60. let. Zpočátku vydával autory, kteří stejně jako on utekli na Západ, byť třeba nikoli současně (mj. Arnošt Lustig, Jan Beneš, Karel Kryl, ale i Egon Hostovský), později hojně zařazoval i samizdatovou prózu z domova (mj. Ivan Klíma, Karel Pecka, Ludvík Vaculík). Kromě zaslaných rukopisů přijímal doporučení od svých pražských přátel, a to nejen z relativně uzavřeného disentu, ale také například od překladatele a muzikologa Lubomíra Dorůžky, který často jezdil na služební cesty na Západ. Měl tři zásady: vydávat především nikdy nevydané knihy současných českých a slovenských autorů, reedice vydávat, jen když slibují zisk, z něhož lze financovat nekomerční tituly, a překlady cizojazyčných autorů vydávat jen tehdy, pojednávají-li o českých zemích.

Občas nakladatelství dokázalo i hodně vydělat – například exulanty často kritizované memoáry Lídy Baarové a Adiny Mandlové pomohly zaplatit náročnější literaturu, jako byly Dům strachu Jana Zahradníčka nebo Tři studie o Masarykovi Jana Patočky. Finančním požehnáním byly pro nakladatelství samozřejmě i romány Milana Kundery. Všechny peníze manželé Škvorečtí vraceli zpátky do nakladatelství a prodej každé knihy financoval publikaci nějaké další.

Mnohé začínající autory Josef Škvorecký pro české čtenáře dokonce objevil – jde například o Jana Křesadla, Jaroslava Vejvodu, Ivu Pekárkovou nebo Jana Nováka, jehož druhá kniha Miliónový jeep byla navržena v americkém vydání na Pulitzerovu cenu. Josef Škvorecký ho objevil poté, co Jan Novák v roce 1976 vyhrál jako student Chicagské univerzity soutěž o nejlepší povídku, kterou otiskly univerzitní noviny. Vyvolala totiž nebývalý rozruch v krajanském tisku, a tak ji Škvorecký nemohl přehlédnout – hlavní postava starého potřeštěného strýčka, který v Chicagu svému synovci neustále vrčí do hlavy své groteskní vzpomínky na domov, zjevně tnula do živého.

O  prudernosti některých krajanů vypovídá i zkušenost Ivy Pekárkové, které Josef Škvorecký před vydáním doporučil, aby ze své knihy Péra a perutě vyškrtla lesbickou pasáž. „Až po mnoha letech jsem se dozvěděla, že se Škvorecký bál, že by tak mohli přijít o citlivou část předplatitelů, což by je výrazně finančně postihlo.“

Obhajoba

Když se 17. listopadu 1989 začal hroutit komunistický režim, Josef Škvorecký ještě pochyboval, že je to definitivní konec totality. Za svou věštbu vyslovenou v předvečer první studentské demonstrace pro zahraniční tisk se ale později rád omlouval. Do Československa se se svou ženou vrátil již v roce 1990. To už první svobodná nakladatelství začala tisknout jejich knihy a nový prezident a jeden z autorů Sixty-Eight Publishers Václav Havel jim ve Vladislavském sále předával Řád bílého lva III. třídy za zásluhy o českou literaturu ve světě.

Manželé Škvorečtí vydávali knihy dál a v roce 1993 se jejich počet vyšplhal na 224. Josef Škvorecký tak dosáhl úspěchu, který dokázal málokterý smrtelník. Dovršil vlastně tři samostatné životní kariéry – překladatele, spisovatele a nakladatele. Ve všech byl mimořádně úspěšný. A neměli bychom zapomínat ani na důležitou roli Josefa Škvoreckého jako komentátora, propagátora, kritika a esejisty.

Historie nakladatelství se však po jedenadvaceti letech uzavřela za nešťastných okolností. Petr Cibulka vydal své neslavně pověstné seznamy, v nichž je mezi spolupracovníky Státní bezpečnosti uvedena i Zdena Salivarová. Nucená se neustále hájit, že nikdy spolupráci nepodepsala a šlo jen o několik vynucených schůzek, se Salivarová z obvinění zhroutila. Po více než dvaceti letech zasvěcených české literatuře se tak historie Sixty-Eight Publishers uzavřela paradoxně obhajobou – knihou Osočení. Dopisy lidí ze seznamu.

„Byla to velmi emotivní záležitost a ta pohana zůstala v jejich srdcích dlouho,“ říká literární historik a přítel manželů Škvoreckých Michal Přibáň. „Těžko se z toho dostávali a zdravotně to Zdenu poznamenalo do dneška.“  Možná i to je vysvětlení faktu, proč se Josef Škvorecký a Zdena Salivarová nikdy do Československa natrvalo nevrátili.

V doslovu ke Hvížďalově knize nazvaném Hommage aux editeurs z května 1989 Milan Kundera oběma svým přátelům napsal: „Nikdo neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva. Řeknu to ještě jednou, aby někdo nemohl říci, že mě špatně slyšel: nikdo, nikdo jiný neudělal za posledních dvacet let pro českou zemi víc než vy dva.“

Tomu se Josef Škvorecký skromně bránil a upozorňoval i na další exilová nakladatelství a síť „literárních pašeráků“ a přátel, bez nichž by nemohli uspět. A nikdy neopomněl zmínit, že Sixty-Eight Publishers si vymyslela a vydupala ze země především jeho žena a jemu vlastně nezbylo než ji následovat.

Můj přítel Errol

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte