Den zkoušky

Je pondělí ráno a vstávám v půl osmé, ostatně jako každý den. Jsem hodně nervózní, čekají mě zkoušky na pražské osmileté gymnázium PORG. Nejprve jsem se těšila, ale dnes ráno mě popadl strach a mámě jsem řekla, že tam nepůjdu a že se bojím, i když to bylo mé přání. Tak to se mnou bývá vždycky, třeba při písemkách ve škole se taky směju, ale ne proto, že by to bylo k smíchu, ale protože jsem pořádně nervózní – to se pak ta moje nervozita projevuje právě smíchem.

Máma mě uklidnila, že jde jen o „zkoušku“. Měřím si glykemii (před rokem mi zjistili cukrovku), asi bude vysoká. Vždycky je vysoká, když se bojím. 8,1 – to je dobrý! Píchnu si inzulin a sedám si ke snídani. Mám kakao a piškoty. Zkoušky začínají v 9 hodin, ale pro jistotu vyrážíme s předstihem, od nás z Kobylis dolů do Libně opravují koleje, a tak musíme jet autobusem.

Před školou je spousta dětí s rodiči. Máma potkává i svoji pacientku s dcerou Dominikou a představuje nás. Stojíme spolu ve frontě na zápis. Sedí tam taková milá paní, nahlásím jí své jméno, ona se koukne do papíru, odškrtne si mě a s úsměvem mi řekne, do které třídy mám jít. Loučím se s mámou, ta mi dává pusu a přeje mi, ať mě Bůh opatruje.

V primě, kam mě poslali, jsem si našla stolek se svojí jmenovkou. Z tašky vytahuji pravítko, pravítko s ryskou, kružítko a pero. Žádný mobil a samozřejmě žádný tahák!

Jsem tu moc brzy, a tak musím ještě půl hodiny čekat, než se všechny děti sejdou. Rozhlížím se kolem sebe, je tu víc holek než kluků.

Je devět, přichází pan ředitel, zdá se mi starý, rozdává nám testy. Jako první předmět mě čeká čeština. Mám na to 45 minut. Test mi nepřipadá těžký, ale nestíhám si zkontrolovat po sobě odpovědi. Co bylo v testu nejtěžší? Na začátku byla povídka a pak autor, Brno, dvojtečka a Blok. Měli jsme napsat, co je to ten Blok. Tak nad tím jsem váhala, než jsem přišla na to, že to bude asi nakladatelství, ale už jsem to do testu nestihla napsat.

Pak je chvilku přestávka a po ní test z matematiky. Ten mi připadá hodně lehký, i když poslední úlohu – geometrickou – nestíhám. Po matice chvilka na oddych a už je tady všeobecný test. Ten je ze všeho nejtěžší, je nejen o znalostech, ale jsou v něm i úlohy na logiku. Mám doplnit v křížovce japonský bojový sport na čtyři. Judo znám, ale tajenka mi pořád nevychází. Znáte nějaký jiný japonský bojový sport na čtyři? Nemohla jsem si taky vzpomenout, jak se jmenuje cyklus Bedřicha Smetany, jehož součástí je symfonická báseň Vltava. Přitom vážnou muziku mám ráda, když jsme v testu měli napsat, jaká hudba se nám v poslední době líbila, napsala jsem Čajkovského, jehož skladby jsem slyšela na podzim na koncertech v Karlových Varech, kde jsem byla v lázních.

A už je tady konec. Je půl dvanácté, máma na mě čeká před školou. Jedeme domů na oběd a pak se jdeme projít do rozkvetlého třešňového sadu na Velké skále v Bohnicích, kolem které se kdysi rozprostíralo moře a bičovaly ji vlny mořského příboje. Představuji si, jak smáčím nohy v pravěkém moři a postupuji hlouběji a hlouběji. Dnes tu kvete plno stromů, hlavně třešně, uléháme na chvíli do trávy a povídáme si. Máma usnula. 

Večer po výborných máminých lasagních táta odchází na pracovní schůzku a brácha si zalézá k počítači. Kouknu se chvilku na Simpsonovy a pak musím nakrmit chameleony a vyluxovat, máme spoustu zvířat a je tu pořád plno chlupů. Je půl 11., když si jdu lehnout. V posteli mi hlavou ještě chvíli běží jak zrychlený film celý den. Přemýšlím, jak to asi dopadne? 

Juliána Fiedorová, 11 let

P. S.: Ve středu jsem se dozvěděla výsledek. Nevzali mě.