Před pár týdny chtěli ode mě všichni vědět: „Proč vás v Bělorusku zakázali?“ Měli na mysli to, že společně s dalšími spisovateli a hudebními skupinami jsem se ocitl na černé listině. Zvláštní byla intonace, s jakou se novináři vyptávali: „Vás nemrzí, že vaše jméno se v běloruských médiích nesmí zmínit?“ No jistě, už roním slzy! Na druhé straně: není se čím chlubit. Nemám rád Lukašenkův režim. Je to hnusný režim. Nádhernou krajinu lesů a jezer přiklopil deklem a dusí ji. Není divu, že ani oni nemají rádi mne.
Je to jasné: zakazování spisovatelů je demonstrací vlastní impotence. Já například taky neměl moc v lásce Bushe juniora. Ale bylo by směšné, kdyby mě v Americe zakazovali. Divím se jinému: že jen málo spisovatelů a hudebníků je zakázaných. Těch, kdo protestují proti neštěstí u sousedů, je málo: proti státnímu terorismu, mučení a bezpráví, proti této lukašenkovské autoritářské nákaze, epidemii, jež nás dobíhá už i tady v Moskvě.
Kýcháme a kašleme. Vděčíme za to kromě jiného i Minsku. Ale odkud se bere lhostejnost ostatních? Nás tady bolesti těch druhých nebolí. Evropa, Amerika, arabský svět – všichni jsou pobouřeni z teroristy Kaddáfího. My jsme však ze sebe nevydali téměř ani hlásku. Jako zařezaní.
Moskva oficiálně jen tlumí rozruch z mírumilovných protestů, straší islamismem a naráží na oranžovost samotné revoluce. Tady se táhne dělicí čára.
Kaddáfímu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
