Dozorce

Šatlava je hospoda uprostřed pubů a restaurantů v centru Ostravy. Šel jsem tam, protože jsme tam sedávali s Honzou Balabánem, který už bohužel žádný sloupek do Respektu nenapíše, šel jsem tam, protože na něj musím pořád myslet a protože tu mají rum Božkov, u kterého se mi stýská přesněji. Vizuální paměť se jitřila, sotva jsem vstoupil – tady u toho stolu jsme spolu probírali malé poměry pěstované na radnici, tady jsme se hádali o surrealismus… A tady mi opakovaně citoval svého milovaného Johna Donna: Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Šatlava byla plná hřmotu lidí, kteří na chvíli necítí únavu, třebaže jim už objímá ramena. U jednoho ze stolů obvyklá společnost místních mystiků, kteří zde směle vyhlížejí do budoucnosti světa a vysvětlují si znamení, jež přes den obdrželi od vyšších sil. Pili tak, jako by ráj či konec světa měl přijít ještě dnes před zavírací hodinou.

Vzadu u záchodů se probíral komunismus. „Co bylo za Husáka, bylo za Husáka, s tím dej pokoj,“ zalétlo odtamtud. Ale pozornost strhávali mystici, sklonění nad magickým kruhem zelených kořal. Deska jejich stolu se prohýbala pod nákladem pojmů jako pravá pravda a skutečné poznání. Dalekonosné abstrakce astrálního bytí se jako vždy střídaly s konkrétními vhledy do vezdejší existence – baba má vychovávat děcka a dávat ti lásku… když nebudeš myslet sám na sebe, lidi tě sežerou… Žvanění vyplavovalo bezmoc a hrubost tam, kde bylo přání…