Tak koho?

„Koho mám volit?“ ptají se mě žáci na hodinách češtiny v Buenos Aires. „To my nesmíme ani naznačovat,“ říkám a hájím se povoláním nestranného státního zaměstnance. Ten krajanům nesmí říkat, koho mají volit. Volit mají toho, koho uznají za vhodné. Bohužel pro ně i pro nás doma je česká politika za oceánem záhada. Občas se objeví článek v místním tisku většinou o nějakém nejviditelnějším průšvihu, jako je ekonomická krize, nebo o přednášce Václava Klause o globálním oteplování, také Černého Entropa se tady probírala. Nicméně toť vše.

Krajané jsou i přes nedostatek politických informací velmi zapálenými voliči. Ti, kteří získali české občanství po sametové revoluci, mají navíc pocit, že volit je přirozenou součástí jeho nabytí. Cestují k urně i čtyři hodiny ze vzdáleného Rosária, zítra prý dorazí várka až z Paraguaye. Možná ale, že jsou také vycepovaní místním zákonem, který praví, že volit je povinné, a když se volič nedostaví, dostane pokutu. Každopádně Čechoargentinci, kteří na ambasádě se slavnostním výrazem ve tváři vytahují červený pas se zlatými písmeny, jsou na svoje právo volit nesmírně hrdí, a když se na ně člověk dívá, je tak nějak hrdý s nimi.

Ovšem za vší tou hrdostí a slavnostním pocitem číhá ještě jiný, mnohem naléhavější pocit. Všechny ty oči, které nejistě prohlížejí volební lístky a vyvěšené seznamy stran kandidujících v Jihočeském kraji …