Opravdovost a zmarnění
Nejspolehlivějším existenciálním testem je náš vztah k sexu a ke smrti, k těm dvěma nejdůležitějším danostem našich životů. V nesvobodných společenstvích je obojí příznačně zastřeno šalebnými rouškami.
Žiju na vsi, k níž – když nastoupí tuhá zima a udeří mrazy – se slétají dravci. Což vůbec není metafora. Zvednu hlavu od psacího stolu a vidím zasněženou zahradu a svou ženu v teplé bundě a v beranici, jak nabírá (pozorně sledována z bezpečné vzdálenosti zpěvným ptactvem) z velkého igelitového sáčku slunečnicová semínka a sype je do krmítka. A snad o hodinu později zas zvednu hlavu, a to právě v tom okamžiku, kdy z šedé oblohy sletí pernatá střela a zaboří se do sněhu nedaleko krmítka. Sýkorky a zvonci zelení se rozletěli na všechny strany, ale káně rousná (jestli si ji nepletu s jiným dravcem) už tam cosi cupuje, pak to hltavě spořádá a důstojně odplachtí. Jdu se tam podívat: nic víc než hrstka peří a krev na sněhu. Má žena k tomu řekne jen: Vždyť taky musí z něčeho žít. Zato ale zle seřvala našeho kocoura, když před pár dny zadávil a pak na dvoře pohodil koňadru. Zbytečně, tak zbytečně, ach zbytečně zmarněný život!
Nejspolehlivějším existenciálním testem je náš vztah k sexu a ke smrti, k těm dvěma nejdůležitějším danostem našich životů. V nesvobodných společenstvích je obojí příznačně zastřeno šalebnými rouškami, kdežto my teď, pokud před tím sami nezavíráme oči, zřetelně vidíme tu úžasnou, až magickou krásu sexu (či chcete-li erotiky), ale i jeho přízračnou úděsnost. A zřetelně také vidíme až oplzlou hrůzu ze smrti, a jen někteří z nás snad i její až mytickou důstojnost. A jen ve svobodné společnosti lze zřetelně vidět, jak se to, co teď nazveme sexservisem, tedy prostituce a „nezávazný sex“, hmatatelně dotýká svého rodného protipólu, totiž kýče. A míním tím skutečnost, že sexservis a kýč jsou spojité nádoby: rozmach dnes všude inzerovaného „nezávislého sexu“ má totiž svůj protipól v obrovském rozmachu kýčovitých televizních i knižních „románků pro ženy“. A jak víme nejen od Milana Kundery, „kýč je paraván zakrývající smrt“.
Sex ve své nejvýsostnější podobě, tedy v tom nejabsolutnějším lidském vztahu, za nějž se často platí, jak ještě pořád víme, i životem, je ve své nejryzejší opravdovosti (nic není opravdovějšího než to, čemu se snad ještě pořád smí říkat láska) onou „krví na sněhu“. Zatímco sexservis, „nezávazný sex“, ono hloupé, tak hloupé, ach hloupé zmarnění toho nejcennějšího, co nám život dává, tak to je zároveň vstupenka do světa kýče.
Kéž bych to jen v životě uměl tak přesně rozlišovat, jak to umím napsat.
PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE JAN BALABÁN
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
