Supersquat

Jistý spisovatel, kterého bych tu nerad jmenoval, si psal román, a když se dostal ke kapitole, jež se celá odehraje ve squatu, usoudil, že by bylo dobré poznat autentické prostředí. Samozřejmě že si s sebou nevezme žádný mobil, žádné hodinky, žádné peníze a ani občanku, ani průkaz PEN klubu, aby byl jako oni, bezprizorní squatteři. Převlékl se do obnošených hadrů, určených původně pro charitu, ale nakonec se rozhodl pro stokorunu, kterou jim tam, squatterům vykutáleným, nabídne jako nocležné.

Přijel do Brna a hned v nádražní hale ho jako obvykle otravoval nějakej somrák. Spisovatel se jako obvykle otočil zády, ale pak ho něco napadlo a rozběhl se za maníkem: „Dám vám stovku, když mě zavedete do nějakýho squatu. Nebojte, nejsem fízl ani novinář, a nejsem ani nikdo ze sociálního odboru, jsem jen takovej zvědavec.“ „Aha,“ řekl maník, ale natáhl dlaň: „Stovku teď hned, anebo žádnej squat.“ Spisovatel pak ještě zaplatil jízdenky na brněnskou periferii, do Komárova. „Těšte se, předvedu vám pravej supersquat,“ vysvětloval cestou maník. Vystoupili na konečné, ušli ještě nějakých dvě stě nebo tři sta metrů a pak přešli most a došli až k řece. „Takže vy nejste novinář ani fízl a nikdo ze sociálního odboru? A nikdo vás nebude hledat?“ ujišťoval se. Spisovatel se podíval na rozkročeného maníka, byl to jasně ranař, a na zpěněnou, divokou řeku a došlo mu to. „Neboj,“ uklidnil ho maník, „nic se ti nestane, když mi teď dáš všechno, co máš u sebe. Pěkně se postav a nehýbej se.“

A spisovatele prošacoval. „Kurva,“ odplivl si, když nic nenašel. Chvíli se na spisovatele vztekle díval a pak nařídil: „Otoč se a předkloň!“ „Cože?“ chtěl vědět spisovatel, ale poslušně se předklonil. Maník se rozběhl a kopl ho do zadku. Spisovatel letěl kousek vzduchem a pak dopadl na všecky čtyři.

Snažil se důstojně zvednout, neohlížet se a odkráčet. Teprve za rohem se rozběhl, ale zadek bolel, jako kdyby ho vstrčil do hnízda sršňů. Pak si zašel za svým brněnským nakladatelem a vydyndal z něho, stále lehce předkloněný, na cestu domů. Ale ve vlaku se při nejlepší vůli nemohl posadit, přestože kupé bylo poloprázdné. Ale pak ten jistý spisovatel, kterého bych tu nerad jmenoval, totiž já, konečně zas dostal nápad. Tomu kopacímu ranařovi se totiž pomstí tak, že ho hodí do nějakýho svýho románu anebo povídky. Anebo aspoň do sloupku. A skutečně, sotva se tak rozhodl, zadek začal hned trochu míň bolet.