„No abych se ti přiznal, při dvou písničkách jsem si poplakal, zavzpomínal,“ říkal mi přítel před Palácem Akropolis. Aby taky ne, vzpomínka na zlatá devadesátá, kdy byli ještě Psí vojáci v nejlepší formě, to už je důvod k melancholickému zamžení očí. Tahle oslava třicetin kapely byla vůbec hodně sentimentální. Vojáci hráli staré věci, ale teď už ve svém aktuálním tempu, kdy už jim zas tak nevadí, když bubny s basou hrají o něco rychleji a o trochu jinak než klavír. Filip Topol už prostě není, co býval, a vlastně je zázrak, že po tom všem, co zdravotně prodělal, vůbec hraje. Stejně si všichni do Akropole přišli tak nějak zavzpomínat, tak co na tom, že se Topol ztrácel v textech, rytmu, hlasu, hlavně že se jim ještě úplně neztratil před očima, i když už k tomu tedy nemá daleko.
A měl špatnou náladu. Očividně. Klub byl do posledního místa nacpaný a publikum všechny lapsy přecházelo s nadhledem, ale Topolovi to nějak nesedlo. Byl protivný. Nekomunikoval. V jednu chvíli všechny okřikl, aby na něj nekřičeli, že chtějí další písničku – usmál se u toho, ale bylo vidět, že to myslí vážně. Možná že během hraní taky vzpomínal, jak jim to kdysi spolu šlo a jaká je škoda, že už jim to teď moc nejde, no ale co dělat, prostě se těm třem chce spát. Asi to bude znít divně, ale byl to dobrý koncert, upřímný. Tak sbohem a řetěz…
Karel to asi taky myslí upřímně, když na své kritiky vystrkuje v televizi prostředníček. Ale moc mu to nejde, spíš to někde jenom viděl, než že by to byl zvyklý dělat. Že je ale hrdý na to, že jako „trubadúr“ sloužil na různých dvorech, přičemž „byly přece mnohem horší dvory, než byl ten soudruha Husáka“ (jak prohlásil v LN), to mu z úst vychází velmi uvěřitelně. Gott to řekl v jiné formě už mnohokrát a bylo by divné, kdyby to nezopakoval taky po svých pěti minutách státní slávy na Pražském hradě. Co je ale divné, že se během předávání medaile Za zásluhy tak dojímal. Slzel nad zlatými šedesátými, kdy byl naposledy na skutečném hudebním vrcholu, aniž by si musel vypomáhat spoluprací s normalizátory kultury? Slzel nad tím, že je na konci kariéry a nikdo shora už mu ji nepomůže vzkřísit? Nebo mu prostě jenom dělalo k pláči dobře, že mu po zádech plácá další prezident, tentokrát už demokratický? Každopádně byl to – co se Karlova výstupu týče – hodně divný ceremoniál, upřímný jen ve své nadutosti.
Příští týden píše Magdaléna Platzová.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
