Právě česky vydaná biografie Stevena Bacha, šéfa produkce United Artists, dokazuje, že pokračovat v zájmu o lidi, jako byla Hitlerova filmařka Leni Riefenstahlová, má smysl. Jsou klíčem ke své době. Podle Bacha u Riefenstahlové rozhodovalo to, že chtěla být vždy v hlavní roli a vždy se snažila budit lítost. Byla to její nejúčinnější zbraň i omluva. Zbraň, které podlehl její otec (když jí nechtěl povolit balet) stejně jako Hitler s Goebbelsem (když si na nich s pomocí slz, vzteku a svého sex-appealu vyškemrala miliony marek na své filmy). Byla to zároveň omluva, kterou vysvětlovala své neúspěchy i nacistické angažmá.
Jako mladá se ocitla v nevázaném světě umělců a bohémů moderního Berlína, kde alkohol, sex i drogy byly jen prostředky povyražení. Naučila se využívat sex jako prostředek k dosažení svého cíle. Podle Bacha to bylo právě toto její niterné nastavení, které jí umožnilo prosadit se ve 20. a 30. letech ve filmu, tedy v oboru, který ovládali muži a kde ženy měly být zatím jenom krásné. Susan Sontagová, autorka, která se Riefenstahlové věnovala už za jejího života, ji charakterizuje jako krásnou zrůdu a oportunistku. Přivedla propagandu – ať už politickou nebo sportovní – k dokonalosti. Bylo jedno, jestli na počátku své kariéry točila Alpy a jejich dobyvatele, později šiky SS a wehrmachtu či olympioniky nebo korálové útesy a núbijské válečníky. Celý život se zaklínala tím, že hledá krásno, že je dokumentaristka a že o politice nemá tušení. Její tvrzení, že byla politicky naivní, rozmetalo až poválečné odhalení skutečnosti o Romech z tábora v Maxglanu, které si půjčila na natáčení filmu Nížina a z nichž většina skončila v Osvětimi. A také masakr Židů v polském městě Konskie na počátku druhé světové války, který Riefenstahlová viděla, i když se později dušovala, že u ničeho podobného nebyla. Ona nebyla dokumentaristka; zavírala oči všude tam, kde se jí to hodilo.
Steven Bach svoji knihu plnou důkazů o tom, že Leni Riefenstahlová prožila život v dokonale hájené lži, uzavírá konstatováním, že Lenino umění konejšilo a klamalo. Staví vedle Leni, jakou si přála sama být, Leni takovou, jakou znali lidé kolem ní, jaká vychází z jejích filmů a hlavně z dokumentů a pramenů. Nakonec z ní tak nenechává kámen na kameni. I tolik opěvovaná filmařská dokonalost a novátorství se kácí před morálními nároky kladenými na každého tvůrce.
STEVEN BACH: LENI RIEFENSTAHLOVÁ
Ikar 2009, 464 s.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
