U pomníku

V městysi Sněžné v parčíku na návsi či náměstí stojí socha TGM. Tahle socha (nebo spíš sousoší) je pověstná hlavně tím, že přežila. V protektorátu byla schovaná pod uhlím v zadním traktu evangelického kostela, aby byla po válce vztyčena na původním místě. V komunistickém režimu pak byla skryta za svěšenými větvemi lip, které místní občané úmyslně neprořezávali, aby unikla očím vnějšího ideologického dozoru, a dozor vnitřní sochu z jakéhosi přece jen vlasteneckého citu v úkrytu za lipovým listím toleroval. Přece nebudou jako ti hitlerovci.

Socha je to pozoruhodná. Prezident osvoboditel stojí na vrcholu masivního sloupu, po jehož obvodu stoupají po spirále Jan Hus, Jan Žižka a Jan Amos Komenský. Postavy v podnoži prezidentově nejsou úplné sochy, ale částečné reliéfy, plochá zpodobení idejí, které reprezentují. Nejživější je hejtman Žižka s knírem jak český legionář a s palcátem, jehož hlavice se jaksi podobá ručnímu granátu.

Na čem tedy stojí česká státnost, reprezentovaná TGM? Český vlastenec husitského či bratrského rodu řekne: pravda, odvaha a moudrost. Český vlastenec katolického rodu řekne: kacířství, násilnictví a osvícenské bludy. Raději by tam viděl svatého Václava. Český vlastenec socialistického typu (řekněme jeden z těch, kteří nechali tuto sochu stát) řekne: boj proti církvi, revoluční hnutí a vědecký světový názor. A německý vlastenec českého rodu (řekněme vyhnaný sudetský Němec) řekne: rozkolník pražské univerzity, loupežník a marný vzdělanec bez vlasti. Nad tím vším stojí muž, který chtěl tato různočtení překovat v mravný národ.

Vzpomínám na jiné na sloupech. Admirál Nelson se ztrácí ve výši nad podnožím čtyř lvů, ale Británie už není říší, nad níž slunce nezapadá. Marie Terezie se na svém trůnu, podpíraném generály na koních, rozmachuje nad malou zemičkou pod Alpami, která z celého Österreichu zbyla. Mnozí Britové a Rakušané při pohledu na ně cítí imperiální nostalgii. Já při pohledu na venkovský pomník TGM. cítím spíš jakýsi stud. Co jsme to tatíčkovi provedli? Jako člověk vyrostlý v časech, kdy vládli lháři, zbabělci a hlupáci, zatoužím po tom, aby milosrdné větve lip opět zakryly ty postavy, které, ať už viděny odkudkoliv, kladou bolestné otázky. Vědí o těch otázkách dnešní mocní, když mluví o národních zájmech a myslí tím jen růst HDP na hlavu? Radši si ani nepředstavuji, jaké figury budou jednou podpírat jejich pomníky.