Francouzská depka

Byli bohatí a optimističtí. Pak bohatnout přestali a propadli depresi. Kdysi inspirativní Francouzi dnes dělají zoufalé činy a leckomu přijdou k smíchu. Ale smát se jim je hloupé. Francouzská nemoc je nakažlivá a v Evropě proti ní nemá imunitu nikdo.

Po rozlehlých chodbách a honosných sálech pařížského muzea Louvre se obvykle prochází 160 hlídačů. Mají na co dohlížet – ve vlastnictví francouzského státu se tu na odiv vystavuje umělecká minulost nevyčíslitelné hodnoty. Ovšemže ne zadarmo – kulturní poklady sem jenom vloni přijelo zhlédnout více než 8 milionů turistů a ve francouzské kase po nich zůstaly desítky milionů eur.

Samotní Francouzi, kteří tu jsou nastálo, nadšení nesdílejí. Třeba právě hlídači v Louvru nedávno zjistili, že pečlivě chráněné skvosty v jejich péči jsou vlastně nebezpečné, a vstoupili do stávky proti nejslavnějšímu obrazu na světě, Moně Lise Leonarda da Vinciho. Portrét je sice v majetku muzea již více než dvě stě let, oni však právě teď pocítili, že jim záhadný úsměv ženy na plátně působí nesnesitelnou duševní trýzeň. Co s tím? Hlídači jsou velkorysí a na zničení renesančního obrazu zatím netrvají, žádají však příplatek 150 eur měsíčně, jenž jim umožní ještě nějaký čas potměšilý úsměv italské dámy vystát. Jedno je téměř jisté – strážci nakonec zvítězí a stát je za snášené příkoří odškodní. Protože ať vypadá motiv jejich stávky jakkoliv…