O vězni a jeho zahradě
Třicátého června zemřel v Plzni Luboš Hruška, jedna z nejvýraznějších postav třetího odboje.

Třicátého června zemřel v Plzni Luboš Hruška, jedna z nejvýraznějších postav třetího odboje. Přežívá ho jeho životní projekt – meditační zahrada Památník obětem zla v Plzni–Doudlevicích. Životní příběh Luboše Hrušky je ukázkovým příkladem vítězství ducha nad tragickým osudem. Působí jako stará křesťanská legenda anebo povídka do čítanky, ale měl by nám hlavně připomínat tragédie z období komunismu, nad nimiž česká společnost tak lehce mávla rukou.
Hruška se narodil roku 1927 a po válce začal studovat vojenskou školu v Hranicích. Nijak zvlášť se mu nechtělo, bylo to přání jeho otce, ale jiné plány neměl. Únor 48 ho zastihl v hodnosti poručíka. Byl tehdy zařazen do vojenského útvaru blízko státních hranic a nechtěl odejít. Soudil, že ve vlasti i v armádě musí zůstat a bránit zbytky demokracie. Když bylo jasné, že to nejde, chtěl se nechat roku 49 převést přes hranice. Byl chycen hned na začátku cesty a předpokládal, že vyvázne jen s podmínkou za nedovolené opuštění posádky. Dostal osmnáct let. Prošel opravdu tím nejhorším a strávil v těžkém žaláři nejkrásnější léta života. Přesto je nepovažoval za ztracená: seznámil se s výkvětem české inteligence a statečnosti, od intelektuálů přes kněze až po hrdiny z britské armády.
V komunistických lágrech platilo pravidlo, že političtí vězni nesměli dlouho zůstávat spolu na jednom místě. Neustálé přesuny trhaly křehce nastolené vazby důvěry a přátelství. Hruška poznal sedm nejtěžších československých žalářů a lágrů – od Borů přes Bytíz až po Leopoldov. V některých byl dokonce dvakrát.
Během věznění v sobě našel hlubokou víru v Boha a ta se stala motorem jeho dalšího života. Během tajného křtu se rozhodl, že pokud přežije, promění otcovu ovocnou zahradu u Plzně v památník obětem zla. Hruškův otec byl také politický vězeň, ale synova propuštění se už nedožil.
„Vůbec jsme nepředpokládali, že nás pustí komunisté,“ řekl Hruška v rozhovoru. „Byli jsme přesvědčení, že ven se dostaneme teprve se změnou režimu, a proto jsme ani nežádali o milost nebo zkrácení trestu.“ Amnestii udělenou komunisty roku 1960 přijali političtí vězni se smíšenými pocity: dostali se totiž ven nikoli jako nespravedlivě odsouzení, ale jako kriminálníci, jimž bylo „odpuštěno“. Podle toho jednala s Hruškou nejen tehdejší administrativa, ale i řada bývalých přátel. Přesto neztratil klid, našel radost ze života, založil rodinu a vychoval děti. Byl tu ale starý slib: vybudovat památník.
Hruška pracoval jako dělník a ve svém volnu jezdil do botanického ústavu v Průhonicích na přednášky o zahradní architektuře. Postupně měnil otcovu ovocnou zahradu v park, sázel, zakládal vodní plochy. Koncem 80. let přesvědčil sochaře Podhrázského, aby zadarmo vytesal křížovou cestu. Pískovcové kvádry nechal přivézt na vlastní náklady z Hořic pod bdělým dozorem StB. V polovině 90. let předal Hruška svůj památník do vlastnictví plzeňskému biskupství. To už na jeho ploše stála kaple a Hruška byl oficiální osobnost.
On sám považoval svůj osud za příběh víry. Pro nevěřící to ale může klidně být i příběh paměti. Kolik vězeňských osudů zapadlo, protože jejich hrdinové nebyli schopní a ochotní je vyprávět? Jsou jich stovky a tisíce. Hruška vyprávět uměl: nepateticky, klidně, nezapomenutelně. Kdo ho poslouchal, musel si vždycky pomyslet: tenhle muž to v životě někam dotáhl. A to tenhle přirozený, charismatický vypravěč byl pomocný dělník na penzi a bývalý vězeň.
Hruškova meditační zahrada by měla být povinným cílem školních výletů českých dětí. Pokud ale bude postupovat zdejší ztráta paměti tak rychle jako dosud, stane se z ní za pár desítek let jen kuriozita, kterou po sobě zanechal napůl zapomenutý podivín. Taková perspektiva by nás rozhodně těšit neměla.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
V burce i do nemocnice
Tři zprávy ze světa patriarchátu
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.



















