Postavit Francii na nohy
Francouzi a jejich politici diskutují o nezbytnosti modernizovat pracovní i podnikatelské podmínky, stát, školství, reformovat sociální model, snížit nezaměstnanost i astronomický státní dluh, omezit politiku subvencí, vrátit se k návrhu evropské ústavy.
Na Zemědělském salonu v pařížském Výstavním parku oči přecházejí. Můžeme obdivovat nejkrásnější kusy dobytka, drůbeže, prasat a ovcí, vzorky obilí, ovoce, zeleniny a vinné révy, ale i jitrnice, jelita, klobásy, paštiky, šunky, sýry či pestrou nabídku vinných sklepů, pivovarů a likérek. Na první pohled výstavní skříň francouzského blahobytu, kterou světu pravidelně odhaluje prezident republiky. Úspěšně ji musí absolvovat i každý politik, jenž zastává významný post nebo se o něj uchází.
Že nejde o prázdnou frázi, dokládá příhoda z března 1995. Dva měsíce před prezidentskými volbami právě zde začal úpadek dosud nejpopulárnějšího kandidáta, k reformám naladěného premiéra Edouarda Balladura. Francouzská veřejnost totiž nelibě přijala jeho okázalý odstup od dobytka, neboť obligátní poplácávání krav prováděl v rukavicích, a především fatální omyl, když nerozeznal býčka od jalovice. Naopak jeho sok Jacques Chirac, který se s krávami fotil v objetí a bez rukavic, poprvé vystoupil z Balladurova stínu a rezolutně vykročil směrem k Elysejskému paláci.
V roce 1995 byla hlavním tématem oportunistická lež o boji proti „sociální fraktuře a nerovnosti“, o sedm let později se vše točilo okolo bezpečnosti, násilí a kriminality. V prvním případě byl výsledkem nezájem veřejnosti, v dalším pak postup Le Pena do druhého kola.
I letos média pečlivě sledovala každý krok favoritů po výstavišti.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
