Mimochodem

V den, kdy voda stále ještě stoupala, se shodou okolností konala vernisáž výstavy s příbuznou tematikou. V kavárně kina Lucerna ji ze svých monotypů uspořádal grafik Oldřich Hamera. V šedesátých letech náležel k nejmladším členům Hrabalovy bohémské družiny a do řemesla jej tehdy zasvětil sám Vladimír Boudník. Ten ovšem své výtvarné světy vytvářel z průmyslového odpadu, z podrápaných plechů a železných pilin vymetených zpod obráběcích strojů v ČKD, zatímco Hameru fascinoval barrandien. Na jeho listech se už víc než čtyřicet let objevují především otisky pozůstatků nejrůznějších pradávných živočichů. Hlavním hrdinou se mu stal trilobit.

Na výstavě mne napadlo, že právě pro trilobity by velká voda znamenala šanci. Vyhynuli, když pravěké pražské moře začalo vysychat, utonuli v kalu na jeho dně a spolu s ním zkameněli. To rybonožec tiktaalik, o němž tento týden informovala česká média, dokázal katastrofální pokles mořské hladiny přežít, protože si ploutve šikovně přeměnil v nohy a k žábrám se dovybavil plícemi. Ale stejně o tom víme jen díky fosilii, kterou paleontologové náhodně objevili v pustinách kanadského severu. Éra obou dávno skončila, zosobňují však dva výrazně opačné postoje, které jsou stále aktuální. Je důstojnější zachovat věrnost odkazu předků a klesnout do bahna jako stoprocentní trilobit, nebo se snažit vyhovět novým poměrům za cenu ztráty identity? Když tiktaalik zkameněl, nebyl ryba…