Den, kdy mi ukradli doklady

Je pátek večer kolem sedmé, vrcholí uzávěrka a já dostávám hlad. Chci si jít koupit něco k jídlu, ale zjišťuji, že nemám peněženku. Prohledávám celou kancelář, ale nic. Je mi jasné, že jsem o ni musel přijít někdy v poledne, když jsem si v centru Prahy na Národní třídě dával svoji oblíbenou čtvrtku kuřete.

Čert vzal necelé dvě stovky. Nejvíc mně bere náladu představa, jakou anabázi budu muset absolvovat kvůli novým dokladům. V peněžence bylo totiž až na pas vše – občanský průkaz, řidičský průkaz, techničák, legitimace do knihovny a platební karta. Když jsem ztrátu dokladů hlásil naposledy před deseti lety, strávil jsem na policii půlku pracovního dne a stejně dlouho mi trvalo před pěti lety jednoduché přehlášení auta. Do dalšího pracovního dne ještě čekám, zda ji někdo přece jen nenajde – ať již v redakci či bez peněz někde v průchodu –, ale v pondělí v poledne je mi jasné, že musím jít do toho.

Nejdřív se dívám na internetové stránky ministerstva vnitra s nadějí, že mi tam poradí, jak nejjednodušeji vše vyřídit a jaké dokumenty k tomu potřebuji. Ale nenacházím nic. Zkouším tedy do vyhledávače na policejních stránkách zadat heslo odcizení a krádež – ale poté, co mi vyskočí přes 40 tisíc odkazů vesměs na seznamy odcizených církevních památek či policejní svodky, beru do ruky telefon a volám na nejbližší služebnu policie s otázkou, jak mám postupovat. „Kde se vám to stalo?“ ptá se úřední hlas. Odpověď „někde na Národní…