Holocaust se může opakovat

Uklidňující víra v nelidskost konkrétních plánovačů a vykonavatelů „konečného řešení židovské otázky“ byla zpochybněna nejpozději vydáním reportáže Hannah Arendtové z procesu s Adolfem Eichmannem, který proběhl v Jeruzalémě v roce 1961. Arendtová ukázala, že holocaust nebyl prováděn morálně zrůdnými jednotlivci se sadistickými sklony, ale lidmi, kteří byli „děsivě normální“. Holocaust nebyl uskutečňován lidmi představujícími Zlo nezemského pekla, ale loajálními občany nacistického státu plnícími své banální úkoly ve struktuře státního aparátu. Podobný přístup sdílí také slavná Baumanova kniha z roku 1989 Modernita a holocaust, která nedávno vyšla i v Česku, není historií holocaustu. Jde jí naopak o zapracování této děsivé zkušenosti do současného sociálněvědného výzkumu a do naší každodenní praxe. Po holocaustu přestává být možná slepá víra v osvobozující potenciál moderního technologického pokroku.

Slepí katani

Dávno víme, že modernita v sobě obsahuje destruktivní možnosti, ale teprve šedesát let patří mezi naše civilizační výdobytky také Osvětim a Treblinka. Podle Baumana holocaust nepředstavuje nelogickou přetržku pokroku lidstva, ale realizaci jedné z možností tohoto pokroku. Proto je nebezpečné, když holocaust přenecháváme historikům. Holocaust není věcí minulosti, ale otázkou dneška. Nástroje, které jej pomohly uskutečnit, jsou nám i dnes…