Hodně se mluví o vlastnostech, zjevu i minulosti nového ministra kultury, méně o tom, co má na starosti, zda vytříbenou sebeprojekci národa, nebo to, čím zdejší lid skutečně žije. Škola nám vštípila, že kultura představuje soubor těch lepších projevů národní existence. Za její stánek je pokládáno například kino nebo knihovna, hospoda však jen do podvečera, než se tam začne hlučet, nadávat, blábolit a skuhrat.
Ruská píseň, jež se kdysi hojně vyřvávala na večírcích, říká výstižně: „Kakaja natura, takaja kultura, kakaja kultura, takoj narod.“ Když mi v jedné slovenské krčmě u Prievidze někdy před třiceti lety nalili chlapi do piva kalíšek malinového sirupu, pocítil jsem kulturní nadřazenost, ačkoli to nechutnalo špatně. Dnes se prý podobné pivní koktaily podávají v módních barech světových metropolí a zřejmě k nám dorazí jako kulturní vymoženost. Kdo se povyšuje, bývá ponížen.
Selektivní pojetí kultury se nejdůsledněji prosadilo v útvarech lidové armády. „Tady to bude kulturne, dopiči, sic s vama vyjebem,“ volávali kupříkladu velitelé světnic na mladé vojáky, když je nutili drhnout kartáčky na zuby špínu za spár v podlaze. Kulturní prostředí se podle představ vojenských autorit vyznačovalo nepřirozenou symetrií, uniformitou, vycíděností a nástěnkami. Protikladem byl bordel. Za starého Rakouska se tak říkalo dámským institucím, jež obvykle tvořily doplňující protějšek garnizón – rovněž měly svůj řád a kulturu, vesměs humanističtější…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
