Jeden zkušený znalec proměn životního stylu nám kdysi vyprávěl, jakými neřestmi se za starých dobrých časů lišili levičáci od pravičáků. Zastánci pokroku a solidarity se prý poznali podle ohromující spotřeby cigaret a černé kávy, zatímco individualističtí milovníci tradičních hodnot byli spíš na tvrdý alkohol. Dnes se dá určitější ideologický postoj předpokládat snad jen u milovníků marihuany, ten ovšem není ani tak pravý nebo levý, jako především alternativní.
Kouření normálních cigaret je v současnosti politicky indiferentní, zato jeho zákaz v hospodách, kavárnách a barech, k jakému se před časem rozhodlo Irsko a nyní také Itálie, oživuje stará schémata čerstvými vášněmi. Veřejnost se přitom vždy znovu vrací k odvěké debatě o hranicích lidské svobody. Pro liberály je pěkně vymezil Immanuel Kant svým kategorickým imperativem, podle nějž svoboda jedince končí tam, kde by mohla ohrozit svobodu někoho jiného. Socialisté naopak vždycky dychtili podřídit každého potřebám kolektivu, které údajně právě oni znají nejlépe. Tvrdívají také, že svůdná kouzla, jaká s cigaretami prováděly hollywoodské hvězdy, prosadili do filmů kapitalističtí vydřiduši z tabákového průmyslu. Já osobně si ovšem své první cigarety koncem šedesátých let zapaloval po vzoru rebelů, jejichž nezřízené kouření režíroval Jean-Luc Godard, průkopník evropského maoismu, a když mne tatínek trestal, posilovalo mne vědomí, že i Jean-Paul Sartre hulí jako fabrika.
Je už v povaze dýmu, že hravě překonává…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
