Před několika lety zasedal autor těchto řádků v porotě soutěže na revitalizaci bývalého Přemyslovského hradu v Olomouci – mimořádně cenné kulturní památky. S převahou v ní tehdy vyhrál invenční projekt pražských architektů Hájka, Šépky a Hradečného, žáků profesora Emila Přikryla, kteří na sebe už dříve upozornili ceněnými úpravami hlavního olomouckého náměstí nebo Jiřského náměstí Pražského hradu. Reprodukce jejich zásahů do Přemyslovského paláce, který po etapách upravují pro potřeby Arcidiecézního muzea, slibovaly, že půjde opět o něco mimořádného. Realita je ale bohužel jiná. Ani ze sebedokonalejší fotografie totiž nelze poznat, zda dílo funguje. Esteticky je jejich práce bezesporu působivá, jenže architektura má i jiná poslání. Ukázalo se tak, že některé detaily autoři nedomysleli, a řada prvků proto neplní svou funkci. V kašně na nádvoří například zapomněli navrhnout odpad; dveřní kliky jsou sice efektní, ale špatně připevněné a schody se kvůli nevhodně zvolenému materiálu prakticky nedají udržovat. Navíc architektura působí také na psychiku a tu šedé a studeně působící betonové bunkry nově instalovaných kanceláří rozhodně neovlivní nijak pozitivně.
V případě Přemyslovského hradu se tak opakuje historie galerie v Lounech, kterou upravoval učitel zmiňovaných architektů: na první pohled je vše úchvatné a efektní ve svém minimalismu, ale co je to platné, když galerijní provoz má řadu závad a ad absurdum dovedený Přikrylův minimalismus (vystavené exponáty…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
