Ombudsmanka se nemůže distancovat od principů, jejichž dodržování má hlídat

Nová ombudsmanka Eva Kostolanská rozšířila řady žen, jež mají potřebu se veřejně zříci feminismu, přestože žijí životy, které by bez feminismu žít nemohly. Učinila tak v rozhovoru pro Respekt.

Je s podivem, že je nutné to stále připomínat, ale zjevně ano, takže si to ještě jednou – a zcela jistě nikoli naposled – zopakujeme. Žena, která vystudovala právnickou fakultu, pracovala jako právnička, působila mimo jiné jako ředitelka právní sekce Generálního finančního ředitelství a pak se nechala dolní komorou parlamentu zvolit do funkce veřejné ochránkyně práv, je v dějinném kontextu zcela exotickým zjevem.

Většina z toho nebyla možná ještě před sto lety – a část ani před třiceti lety. Ženám se sice dveře právnických fakult v roce 1918 otevřely, ale trvalo roky, než se podařilo jim vymoci, aby mohly právnickou profesi zastávat v celé její šíři. Přidejme neformální společenský tlak na to, co žena má nebo nemá v cestě ke kariéře dělat.

Aby vysokoškolsky vzdělaná žena, která zastává veřejnou funkci, odmítala sama sebe označit za feministku, dává asi tolik smyslu, jako kdyby se zvolený poslanec rázně ohradil proti tomu, aby byl označován za demokrata. Odmítat to může, jak chce, to však nic nemění na tom, že demokratické myšlenky reálně naplňuje.