Nesnáším se. Jak mám s okolím mluvit o svých pocitech, abych si nepřipadal ubohý?

Už delší dobu se tlačím do toho, abych sem napsal. Ve zkratce – nesnáším se. Nebo aspoň mám takový pocit. Jsem osmnáctiletý student, na koleji, poměrně introvert. Posledních několik let nejsem schopen být sám od sebe šťastný, a proto hledám validaci ve svém okolí. Neumím se za nic sám pochválit a úspěch si přiznávám, až když ho uzná někdo jiný. Jakoukoli negativní reakci, klidně i naprostou drobnost, si beru k srdci.

Mám určitá období, kdy (ne)funguji. Několik dní, možná i týdnů je všechno v pořádku a následně na několik dní přichází nefunkční období. Tehdy mám pocit, že jsem bezcenný a jen přítěž. Je to začarovaný kruh. Čím hůř se cítím, tím méně vyhledávám sociální interakci a o to se cítím hůř.

Píši vám v lepším období, protože během toho horšího je pro mě těžké dělat i základní věci. Nikdy jsem si fyzicky neubližoval, ale musím přiznat, že už jsem takové myšlenky měl. Neberu žádné léky a toto je první odborná rada, kterou hledám.

Už jsem se o tom snažil mluvit s lidmi, které znám, ale vůbec to nejde. Jako bych měl v sobě mentální blok. Neumím mluvit o svých pocitech, vždy když se o to pokouším, mám pocit, že se snažím o nezasloužené sympatie a lítost jiných. Popravdě se tak cítím i teď. Prosím, nelitujte mě.