Připadala mi krásná

Za posledních deset let prodělala Ilonka – Elena Lacková – několik těžkých operací. Pokaždé jsem s úzkostí čekala, že už ji neuvidím živou. Vzápětí jsem se dověděla, jak někde v Rimavské Sobotě, Rožňavě či Košicích vyvolala nadšení mezi posluchači, kterým vyprávěla o romské literatuře, o svém životě, o tom, jak po válce v lese za cikánskou osadou nacvičovala svou divadelní hru Horiaci cigánský tábor. O Vánocích jsem od Ilony dostala dopis. Psala, že je těžce nemocná. Po tolika zkušenostech s její zázračnou vitalitou a po tolikerém jejím zmrtvýchvstání mě nenapadlo, že už ji tentokrát opravdu neuvidím. Elena Lacková, nejstarší a první spisovatelka z rodu tzv. slovenských Romů, kteří žijí ve Slovenské i České republice, zemřela 1. ledna 2003 ve věku nedožitých dvaaosmdesáti let.

Halušky budou hned

Narodila se 22. března 1921 v „cikánské osadě“ ve Velkém Šariši u Prešova. Byla jediná z asi šesti set Romů v osadě, kdo vyšel měšťanku. Dál studovat nemohla, protože za fašistického Slovenského státu (1939–1945) Romové na mnoha místech neměli přístup ani do základní školy. Na podzim roku 1944 byla „cikánská osada“ násilně vystěhována z obce pod les. To už byla Ilona vdaná, měla syna a dvojčátka-holčičky. Jedna z nich zemřela na samém konci války na střevní katar. Nebylo co jíst.

Hned po válce napsala Ilona o prožitém utrpení divadelní hru…