Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Diskuse

Zboží, nebo osud

Pomalu se blíží den referenda, kdy bude českému občanovi na tácu nabídnuta Evropa, aby ji přijal, nebo odmítl. Otázkou zůstává, zda mu bude ukázána jako zboží, nebo předložena jako osud – zřejmě spíše jako to první.

Homo europeus

Doba, v níž žijeme, je dobou materialistickou, nikoli romantickou. Marketing proměnil životy v jediný nekonečný konzum. Pro kampaň budou osloveny agentury a ty nabídnou recepty osvědčené z prodeje piva, kosmetiky či automobilů. Vždyť co jiného je občan než konzument a co jiného EU nežli značka na prodej?

Nejde zajisté o nic nového. Americký žurnalista Vance Packard už před padesáti lety ukázal, jak umně byly metody marketingu použity při nabídce politického zboží a jak lhostejné je agenturám, zda prodávají prací prášky nebo politické strany. Tím zbožím samozřejmě nejsou programy nebo osudové volby – reklama nabízí image, tedy hesla a sliby stran, gesta a tváře politiků. V případě EU lze ale použít ještě jiný spolehlivý recept, totiž peníze. Fondy slibující podporu by mohly udělat Brusel více sexy, než jak je převážně popisován, totiž jako smečka byrokratů přeměřujících banány a zakazujících národní guláše.

Na Evropu můžeme myslet také v termínech osudu. Karel IV. zamýšlel z Prahy vybudovat centrum nové římské říše a křižovatku obchodních cest. Jiří z Poděbrad vysílal diplomaty za svým snem o evropském soustátí. T. G. Masaryk hovořil často o „homo europeus“, Eduard Beneš zase viděl Československo jako most mezi Východem a Západem. Myšlenka sjednocené Evropy procházela našimi dějinami jako nenaplněná tužba. Nakonec i sympatie k náruči velké monarchie (pro jiné žaláře národů) pocházely z přání patřit k něčemu většímu a nemuset se bát sousedů.

Osud je ale něco víc než slíbené peníze nebo dočasné regulace. Právě o něm budou brzy rozhodovat ti občané, kteří jsou v této historické chvíli právě po ruce. Tedy ani naši předkové, ani naše děti. Obrazně řečeno, předkové by našima rukama volili, kdyby přednost patřila humanitním ideálům před dnešními konzumními (mravnost je důležitější než hospodářství, říkal TGM). Děti by zase naším prostřednictvím hlasovaly, kdybychom si dostatečně uvědomili svoji odpovědnost za budoucí vzdělanost, ekologii a bezpečí. Ve skutečnosti ale budou volit diváci televizních stanic, které o celoevropské blaho jeví pramalý zájem.

Co se stane, když…

Agitace pro Evropu má dvě stránky. Tou první jsou nejrůznější výhody a nevýhody vstupu: kam potom půjdou ceny a kam mzdy, zda špičkově kvalifikovaní lidé neutečou do ciziny a zda se nám Němci budou zakupovat v pohraničí. Druhou stránkou, na kterou se méně často myslí, jsou výhody a nevýhody, když Češi do EU nevstoupí: jak si budeme doma báječně vládnout sami a baštit olomoucké syrečky podle libosti, za což se budeme prosit o vývozní výhody nebo postávat v ponižujících frontách na hraničních přechodech.

Odmítneme-li „zboží Evropa“ (protože je cizácké a omezuje naši suverenitu), pořádně přivřeme dveře k „osudu Evropa“. Ten se nedá ani změřit, ani spočítat. Jde o šance a výzvy, které se před námi otevřou a dají vykvést české kvalifikaci a podnikavosti. Když tyto dveře neotevřeme, prokorumpovaný rybníček dusící počestnou práci se ještě více zahustí. Namísto českých zemí bez hranic (jak nedávno upozornil Jiří Pehe) budeme naopak sevřeni hranicemi ohvězdičkovaných zemí, které se jistě budou těšit z toho, že u stolu dotací je o jednoho méně. Jak si s tím poradí známá česká závist?

Debata o EU se točí okolo peněz – dnes hlavně kolem dotací pro zemědělce. Peníze jsou ale také připraveny pro pomoc slabším regionům (což jsou kromě Prahy všechny), sociálním programům, vzdělávání. Jak bylo uzavřeno na lisabonském summitu v březnu 2000, sjednocená Evropa má být konkurenčně nejvíc schopnou, nejvíc dynamickou a přitom sociálně nejvlídnější ekonomikou na světě. I kdyby se tyto smělé cíle naplnily jen způli, za pokus jistě stojí. Nestačí tedy hovořit jen o těch, kteří dostanou do startu peněz méně, než právě potřebují.

Namísto o penězích, které odněkud samy zítra přitečou, bychom měli hovořit hlavně o těch, které si sami díky novým podmínkám a příležitostem pozítří vyděláme. Evropská nabídka se totiž týká hlavně něčeho jiného – společných trhů, solidních pravidel, mobility práce a kapitálu, možností vzdělání, právního státu a kvality života. Mediální aktivita by měla proto hledět dál než za humna ještě nedávno družstevních dvorů.

Slogany po ruce

Politikové navenek velebí racionalitu a moudrost občanů, potají se je přitom snaží ošálit. Občan ponořený do všedních starostí jistě nemůže rozebírat ekonomickou situaci na půl století dopředu a dokonce ani sledovat, jak umně jsou vyvráceny protievropské mýty na stránkách EUROscopu ministerstva zahraničí. Ve vědomí se mu přesto zakořenilo, že nechce už být „jinou Evropou“, o které kdysi psal a hovořil Jacques Rupnik, tedy Evropou chudých samoobsluh, ale zemí oplývající hypermarkety a supermarkety.

Dnes si mají se všemi úkoly poradit Packardem popsaní „tajní pře-svědčovači“. Profesionálové otřískaní vichry reklamního trhu se nové zakázky zhostí jako každé jiné. Dokonce ani nemusí vymýšlet nové slogany, stačí použít ty osvědčené. Například že v EU se budeme „cítit doma i na cestách“, přitom vstupem do ní „vyhrává každý“. Není divu, když „všichni pasažéři si nyní mohou přesednout do vyšší třídy“ a potom budou „vítáni kdekoli“. Co je dobré pro T-Mobil či karty Visa, mohlo by postačit i pro Evropu. Nebo si snad zaslouží více?

Autor je sociolog, člen Institutu pro sociální a ekonomické analýzy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].