Hluché přízraky Francisca Goyi

Na pódium pražského divadla Ponec přichází osamělý muž v jednoduchém bílém kostýmu a rozhlíží se, odkud přichází stále nesnesitelnější hluk. V nejhlasitějším momentě zvuky náhle ustanou a divák sedící v hledišti má dojem, jako by najednou přišel o sluch. Začátek tak sugestivně navozuje pocit, jenž je většině herců na pódiu vlastní: představení Dům hluchého - Quinta del Sordo totiž nastudovali neslyšící herci sdružení v souboru Divadlo Neslyším. Navázali tak na svou dřívější hru Caprichos (1995). Obě představení čerpají ze života a obrazů španělského malíře Francisca Goyi. Zatímco Caprichos vycházelo ze stejnojmenného cyklu grafik, které vytvořil v první polovině života, druhý projekt se inspiroval především obrazy, které Goya namaloval po ohluchnutí v usedlosti Quinta del Sordo. Naposled se představení hrálo před deseti dny v rámci benefiční akce Archa pluje.

Uvězněn v sobě

Do pomalých tónů cella (hraje ho živě Dorota Blahutová ze skupiny Tara Fuki) a nevtíravých perkusí se začnou k osamělé figuře náhle ohluchlého malíře trousit další postavy v tmavých hábitech a muž najednou zneklidní. Snaží se nevšímat si jich, ale zároveň ho lákají a přitahují. Chvílemi přistoupí na jejich hru a chce s nimi komunikovat, démoni ho ale nechtějí jen tak přijmout mezi sebe. Přesto Goyovi nedovolí, aby na ně zapomněl: žijí přece v jeho vlastním světě představ. Křehkou rovnováhu reálného světa a vlastních myšlenek nakonec zbortí postava ženy, která představuje…