Ten okamžik nastane dnes přesně v deset večer. Skončí rozhlasový pořad Události a názory a spolu s ním definitivně i české vysílání Rádia Svobodná Evropa. Legendární „štvavá vysílačka“, kterou v dobách její největší slávy podle kvalifikovaných odhadů poslouchalo až 80 % zdejší dospělé populace, tak po jedenapadesáti letech a pěti měsících ukončí svou činnost.
Hlas Československa
Na prvního máje 1951 panovalo vlídné počasí a ulice československých měst disciplinovaně zaplnily masy pracujících organizovaně slavící Svátek práce. Komunistickým bossům přesto oběd příliš nechutnal. V jedenáct hodin dopoledne totiž kromě zdravic stranických funkcionářů z rozhlasového éteru poprvé zazněla také okřídlená věta „Volá hlas svobodného Československa, rozhlasová stanice Svobodná Evropa“, kterou později stále populárnější rádio oficiálně zahájilo každodenní vysílání necenzurovaného zpravodajství v českém a slovenském jazyce. Historie stanice se začala psát už o dva roky dříve. V květnu 1949 založili v New Yorku čeští emigranti ve spolupráci s americkou administrativou Národní výbor pro Svobodnou Evropu, který měl shromáždit prostředky na rozjezd rádia. Během kampaně podpořilo finančními dary novou stanici na 16 milionů Američanů. V únoru 1950 výbor získal první krátkovlnnou vysílačku a za sídlo nově vznikajícího rádia zvolil bavorský Mnichov. První redakce v čele s Ferdinandem Peroutkou prozatím zůstala v New Yorku a mnichovské pracoviště dostal za úkol budovat Pavel Tigrid. „Vzal jsem si na pomoc režiséra Josefa Kodíčka a novináře Jana Stránského, kterého jsem znal z BBC za války. Začali jsme jezdit po uprchlických táborech a hledat talenty. Kdekdo o sobě tvrdil, že je novinář. Pro toho, koho jsme vzali, to totiž byla výhra - zajistili jsme mu byt. Mnoho lidí jsme vyzkoušeli a našli také mnoho talentů. Byla to úmorná práce, ale dělali jsme to s nadšením,“ říká Tigrid v knize Karla Sedláčka Volá Svobodná Evropa. Newyorská redakce natočila první krátké pokusné vysílání, které 4. července 1950 odeslala do éteru krátkovlnná vysílačka z korby nákladního auta poblíž československých hranic. 1. května 1951 odstartovalo pravidelné celodenní vysílání. Ještě v průběhu roku začali v Mnichově pracovat také Poláci, Maďaři, Bulhaři a Rumuni. O dva roky později spustilo sesterské Rádio Svoboda vysílání do Sovětského svazu.
CIA, StB, Stasi atd.
Nezůstalo jen u vysílání. Už 14. srpna 1951 odstartoval Výbor pro Svobodnou Evropu akci Veto, v jejímž rámci byl prostřednictvím balonů na československé území dopravován časopis Svobodná Evropa a další necenzurované tiskoviny. Za pět let se tímto způsobem podařilo do Československa dopravit 100 milionů letáků. Komunisté proti této akci vytrvale protestovali, ale zastavena byla až v lednu 1956, kdy na Slovensku za nevyjasněných okolností havaroval letoun s 22 cestujícími. Komunistické úřady nepřestávaly opakovat, že neštěstí způsobila srážka s jedním z „balonů svobody“, a i když nepředložily žádné důkazy, výbor v obavách z diplomatických potíží akci raději ukončil. Mezitím stanice sváděla souboj také s komunistickými rušičkami. „To byl základní problém. Hned 1. května, jakmile jsme začali vysílat, ozvalo se hučení,“ vzpomíná Pavel Tigrid. Podle Prokopa Tomka z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu režim se systematickým rušením začal až o rok později a s krátkou přestávkou v roce 1968 pokračoval až do 16. prosince 1988. Normalizace po srpnu 1968 vyhnala do exilu řadu osobností, které posílily redakční tým, spolu s nimi však do redakce pronikli i agenti Státní bezpečnosti. Nejznámějším se stal komunisty mohutně oslavovaný Pavel Minařík, který do Prahy poslal několik set zpráv vhodných pro eventuální estébácké vydírání a v roce 1974 dokonce plán, jak vyhodit část rádia do vzduchu. Koncem ledna 1971 zahájil americký senátor Philip Case rozsáhlou debatu o budoucnosti stanice, kterou označil za spojence CIA. O rok později ji vyostřil jeho kolega James William Fulbright, když obvinil vládu, že Rádio Svobodná Evropa i Rádio Svoboda jsou tajně financovány z fondů CIA, a požadoval jejich zrušení: „Měli bychom mít odvahu si uvědomit, že tyto stanice ztratily jakoukoli užitečnost a měly by zaujmout zasloužené místo na hřbitově přežitků studené války.“ Výsledkem diskuse bylo odstřižení stanic od CIA, převedení jejich financování na kongresový Výbor pro mezinárodní vysílání a sloučení v říjnu 1976. Nejdramatičtějším dnem v historii byl 21. únor 1981, když u zdi křídla československého oddělení vybuchla nálož a těžce zranila tři zaměstnance. Jen zázrakem nebyl nikdo zabit. Po otevření archivů východoněmecké Stasi se ukázalo, že teroristický atentát provedla na zakázku tajných služeb z několika komunistických zemí skupina teroristů vedená známým Carlosem.
Cesta domů
V květnu 1990 otevřela Svobodná Evropa v Praze první kancelář a o čtyři roky později už mohla vysílat přímo z budovy Českého rozhlasu. Na pozvání Václava Havla pak o další rok později do budovy někdejšího federálního shromáždění z Mnichova přesídlila celá stanice. V únoru 1996 uzavřela Svobodná Evropa dohodu o společném projektu s Českým rozhlasem, když obě stanice spojily síly na okruhu Český rozhlas 6. Letos 2. července prezident Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda Thomas Dine oznámil, že každoročních 650 000 dolarů (necelých 20 milionů korun) na chod české redakce už Kongres neuvolní, a 30. září s koncem amerického fiskálního roku proto přestane pražskou redakci dotovat. Vysílání české Svobodné Evropy se tak dnes z éteru ozve naposledy. Ticho na jejích vlnových délkách však nezůstane. Redakce Českého rozhlasu 6, která na nich v symbióze s RSE vysílala posledních šest let, normálně pokračuje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
