Strašlivou záplavu zažili Češi také v srpnu před čtyřiatřiceti lety. Na rozdíl od současné velké vody ale do země vtrhla po silnicích a zůstala v ní nekonečných dvaadvacet let. Šlo o vpád okupačních vojsk, s jehož následky se společnost potýká dodnes. A některá traumata, která tato katastrofa přinesla, jsou dokonce tak silná, že se o nich ještě ani nezačalo mluvit. Přitom podívat se na tehdejší selhání zpříma znamená šanci, že se už nebude opakovat.
Šik zachránce
Jednoduchý příběh velkých nadějí začal už koncem padesátých let, kdy se komunistická vláda poprvé začala potýkat s vážnými ekonomickými problémy. Komise stranických expertů tehdy musela (neveřejně) přiznat, že chyba je v samotném systému centrálního řízení. Po stalinském vzoru totiž o všem - plánu, cenách, odvodech podniků do státní pokladny - rozhodovali lidé z aparátu KSČ. Byly jich desítky tisíc, a tak tvořili většinu stranické nomenklatury. Podniky se chovaly podle toho. Jejich ředitelé se snažili od stranických šéfů získat co největší zdroje a v plánu mít co nejmenší úkoly. Služby se zhoršovaly a průmyslová výroba logicky šla dolů. Za léčitele nemocného systému byl v roce 1963 vybrán ředitel Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik. Ten navrhl, aby se v reformě centralizovaného hospodářství využilo „zbožně peněžních vztahů“ (v překladu z dobové terminologie - tržních sil). V roce 1966 publikoval Šikův tým své proslulé „Zásady urychlení realizace nové soustavy řízení národního hospodářství“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
