Zatímco kontinent jásal nad společnou měnou, několik italských ministrů si neodpustilo posměšné poznámky na adresu všeobecné spokojenosti. Renato Ruggiero, ministr zahraničí, prohlásil, že je ze svých kolegů „smutný“, a kabinet opustil. V zemi, která měla zhruba padesát vlád, by to nebylo nic neobvyklého - kdyby to neukázalo, že Silvio Berlusconi je ochoten hodit přes palubu člověka, který se mnohým jevil jako poslední Mohykán v jeho týmu, pokud jde o pružnost a ochotu věřit ideálům evropské integrace. Od volebního vítězství loni v květnu učinil italský premiér řadu kiksů. Začalo to výrokem o nadřazenosti západní civilizace nad islámským světem zrovna v době, kdy Spojené státy hledaly mezi muslimy spojence v boji proti teroru, pokračovalo sebezáchovnou nelibostí nad evropským zatykačem a skončilo vycouváním z projektu evropského vojenského letadla A 400. Ruggierova role chvílemi spočívala jen v tom, aby žehlil, co napáchal jeho šéf. Nejmírnější hodnocení je, že Berlusconi v zásadě jen okatě dělá to, co inteligentněji činí v EU i ostatní. Prosazuje národní zájmy. Rozdíl je však v tom, že je ochoten zajít dále než všichni ostatní dohromady. Kam až, to nikdo neví. A nyní tu už nebude ani Ruggiero, který by mohl komunikaci zprostředkovat - například bude-li ve hře rozšíření Unie na východ. Italská vláda se po jeho odchodu stala nepředvídatelnou, protievropským populismem řízenou střelou.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
