Je půl desáté dopoledne, pondělí minulého týdne. V Haagu svítí slunce, nezvyklý jev pro konec holandského října. Soudní síň Mezinárodního válečného tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii je rozdělená zvukotěsnou neprůstřelnou skleněnou tabulí na dvě části. V zadní se nachází pět řad židlí, rozestavěných za sebou jako v kině. Do nich usednou novináři a hosté, celkem přes osmdesát osob. Přední část zdobí modrá vlajka OSN. Tři půlkruhy stolů s vestavěnými počítači čekají na soudce, žalobu a obviněného, bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče.
Za neprůstřelným sklem
Vstupuje žalobkyně Carla Del Ponteová a tři „amici curiae“, tedy volně přeloženo „přátelé soudu“. Jsou to právníci, kteří mají na starosti dohled nad spravedlivostí řízení, a obviněného tak budou nepřímo hájit, protože ten advokáta odmítl a hodlá se hájit sám, aniž by se s nimi radil. V doprovodu dvou strážců se konečně objeví Slobodan Miloševič. Uvolněně usedá, odepíná knoflík u saka a pohledem se upře za sklo mezi návštěvníky. Asi hledá stranické kolegy, dosud je předsedou Socialistické strany Srbska. A také známé, jichž je, jak se během dne ukáže, mezi hosty hned několik. Se zájmem si prohlíží novináře. Nemračí se, nepůsobí úzkostně, ale ani se neusmívá. Prostě se jen dívá, asi jako člověk, který přijde do divadla a čeká na zahájení představení. Posléze do síně vkročí tři soudci v čele s předsedou Richardem Mayem. Všichni se zvednou a technici zvukově propojí obě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
