Píseň chladných lidí

V těchto dnech probíhají - žel, jen v Praze - koncertní cykly Švýcarské jazzové dny a Helsinky v Arše. Společné mají krom jiného to, že Švýcaři nehrají jazz v obecně platném slova smyslu a Finové by se nedali ohraničit nijak konkrétněji. Obě přehlídky tak přinášejí zprávu, s níž se bude muset vyrovnat očekávání publika i pero hudební publicistiky: osobnosti na dnešní scéně se už - ne vždy, ale čím dál častěji - nevztahují k žánrům. S takovou hudbou pak mají potíž jen ti, kteří ji potřebují rychle a heslovitě pojmenovat: k novým a jedinečným věcem špatně padnou stará klišé. U tří finských a jednoho sámijského souboru, které vystoupí v Divadle Archa na dvou dvojkoncertech 4. a 5. listopadu, by se mohlo spekulovat o zástupcích „tradiční“, „etnické“ scény a oproti nim „alternativy“ (snad tenhle termín uhyne co nejdřív, co není alternativa?!?) či „progresivní“ větve. Hvězda přehlídky, akordeonista a performer Kimmo Pohjonen v posledních letech pravidelně získává výroční cenu pro nejlepšího finského tradičního muzikanta: akordeon má ve skandinávské polce a tangu opravdu pevné místo. Pohjonen, který prošel bigbítem i avantgardou a předskakoval King Crimson, ale dávno nehraje lidové písničky: spíš mlátí svým nástrojem o zeď, žene zvuk harmoniky přes elektroniku, zkoumá, co může performer vytěžit ze situace s nástrojem připásaným k tělu. „Hraju na akordeon, protože jsem přesvědčený, že si zaslouží lepší osud, než zatím měl. Chci z něj dostat to, co zatím nikdy nikdo neslyšel,“…