Na české politické pravici se rozbilo, co se rozbít mohlo: dosavadní struktura vztahů, vazeb, konvencí a postojů, které významně formovaly celý polistopadový vývoj. Nesocialističtí politici nyní bezradně stojí před troskami svých stran, ohledávají životaschopné pozůstatky a přemítají, jak oslovit proreformně naladěné voliče. Moc času nezbývá.
Vzpoura korunních princů
Z dnešního pohledu tu vidíme dvě ODS: před „pučem“ a po něm. Občanská demokratická strana před 28. listopadem 1997 byla stranou, kde hlas jejího předsedy a zakladatele postupně slábl. Dokonce sám Václav Klaus se v neveřejných rozhovorech netajil záměrem, že si v osobě Ivana Pilipa vychovává svého nástupce, jemuž měl z funkce místopředsedy strany sekundovat Jan Ruml. Vzhledem ke vztahům mezi vládními stranami bylo jen otázkou několika měsíců, kdy lidovci splní své výhrůžky, vystoupí z koalice a vyvolají tak předčasné volby. O jejich výsledku ve prospěch sociální demokracie pochybovalo stále méně a méně lidí. Klausovo odstoupení by pak bylo logickým důsledkem a důstojnou tečkou za jednou politickou etapou.
Jenže politika nejsou šachy a z dobré poloviny je ovlivňována instinktivními kroky, které mohou mít nepředvídatelné důsledky. Tak tomu bylo i v případě dnes už památného vystoupení Pilipa a Rumla. Když vyzvali Klause k demisi, dostaly události v ODS a vůbec v české politice takovou dynamiku, že za nimi od té chvíle hlavní aktéři jen klopýtají.
Předně se ukázalo, že tvůrci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
