O ruské duši

Filmy ruského režiséra Nikity Michalkova (* 1945), potomka starého šlechtického a uměleckého rodu, lze chápat jako osobitou reflexi pověstné ruské duše. Ruští umělci i myslitelé často naráželi na její fatální rozpolcenost, na nápadně protikladné, v mnohém se popírající vlastnosti, které se promítaly i do průběhu ruských dějin. Michalkov nazírá toto téma ve svých filmech jako osobní záležitost, ale zároveň i z odstupu a polemicky. Michalkov přešel k režii jako nekonformní, ale úspěšný filmový herec (herectví se paralelně věnuje i nadále). S ambicemi vyhraněného stylisty vytvářel napětí mezi zvolenou formou a látkou, kterou převracel a hledal v ní, co není zjevné na povrchu.V debutu Svůj mezi cizími (1974), akčním easternu s kriminální zápletkou z občanské války, odsunul politiku na okraj a vylíčil tvrdou morálku chlapských hrdinů z Čeky, pátrajících po zlatě ukradeném zločinnými desperády. O nepředpojatý pohled se pokusil i v dalším filmu Otrokyně lásky (1976), v němž ve stylu melodramatického retro 20. let zachytil porevoluční krizi filmařů vegetujících stranou dění na Krymu a marně usilujících dokončit film. Dezorientovanou, dějinami vyřazenou společenskou kastu pozoroval Michalkov v téměř bezdějovém každodenním provizoriu, které ani v apatii a neklidu nepostrádá životní styl. Ten si umělci odmítající sloužit revoluci pěstují, i když se jim starý svět rozpadá před očima. I v civilu se chovají stylizovaně, jako by hráli své životy naslepo před skrytou kamerou v podivném…


Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.



















