Posvátná značka
Sto let od narození Ferdinanda Peroutky nezůstalo bez povšimnutí. Kromě pietního aktu na Vyšehradě vyšla kniha jeho deníků, dopisů a vzpomínek, televize odvysílala dokumentární film a noviny otiskly rozsáhlé medailony.

Sto let od narození Ferdinanda Peroutky nezůstalo bez povšimnutí. Kromě pietního aktu na Vyšehradě vyšla kniha jeho deníků, dopisů a vzpomínek, televize odvysílala dokumentární film a noviny otiskly rozsáhlé medailony. Nedá se ovšem říci, že by šlo jen o projev povinné úcty k velké historické osobnosti. Peroutka, či lépe řečeno peroutkovská legenda, totiž žije v povědomí našich intelektuálních kruhů jako nedostižný vzor a měřítko, jako někdo, na koho je nutno navazovat, a ke komu je třeba se hlásit.
Přebytek, nebo nedostatek nových Peroutků?
Není náhoda, že první disidentské noviny, vzniklé ještě před převratem, si pro sebe zvolily název Lidové noviny - z dob první republiky jsou spjaté jak se jménem Peroutky, tak jeho generačních druhů. Po listopadu 89 pak ožívá peroutkovské navazování, totiž přivlastňování si názvů jeho periodik, naplno. Krátce vychází časopis Dnešek, skupina disidentských intelektuálů začíná vydávat v roce 1990 Přítomnost, která sice po dvou letech zaniká, ale před nedávnem se znovu objevuje jako příloha Literárních novin. Počátkem letošního roku začíná také vycházet nezávislý měsíčník Nová Přítomnost. Kupodivu nikdo zatím nezačal psát Nové Budování státu.Potřeba hlásit se k Peroutkovi se ovšem projevuje i jinak - nářkem, že nám dnes chybí nějaký nový Peroutka, respektive nejasným očekáváním, že by se měl někdo takový objevit. Vytýkat naší dnešní žurnalistice, že jí chybí někdo srovnatelný s Peroutkou, ovšem ve skutečnosti…


Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.



















