Očista na pokračování
Před čtyřmi lety hýbalo naší politickou scénou slovo, na které se už zapomnělo - totiž debolševizace. Na jedné straně stál požadavek očisty společnosti a jejích institucí, inspirovaný denacifikací Německa po roce 1945, na straně druhé obavy z "honu na čarodějnice" a pravicového radikalismu.
Před čtyřmi lety hýbalo naší politickou scénou slovo, na které se už zapomnělo - totiž debolševizace. Na jedné straně stál požadavek očisty společnosti a jejích institucí, inspirovaný denacifikací Německa po roce 1945, na straně druhé obavy z „honu na čarodějnice“ a pravicového radikalismu. V podstatě jediným konkrétním výsledkem tehdejší atmosféry, vzrušených diskusí a politických bojů bylo přijetí tzv. lustračního zákona v říjnu 1991. Na jeho základě muselo několik desítek (nebo maximálně stovek) bývalých komunistických prominentů, milicionářů, příslušníků a spolupracovníků StB opustit řídící funkce ve státních institucích a po dobu pěti let se o ně lidé s touto minulostí nesměli ucházet.Celé drama poté velmi rychle utichlo. Dnes už si nikdo - s výjimkou zcela nejskalnějších antikomunistů - na debolševizaci ani nevzpomene, přesto požadavek pokračovat v očistě se v poněkud kuriózní podobě vrátil.
Nikdo se nebude zpěčovat
Poslanci ODS v červnu vypracovali návrh na prodloužení platnosti lustračního zákona o dva roky, tj. do 31. 12. 1998. Vláda minulý týden tento návrh schválila, ale současně odmítla odůvodnění, které poslanci uvedli. Jednoduše řečeno, koalice chce platnost zákona prodloužit, ale buď neví, nebo není schopna vysvětlit proč. Poslanci ODS v podstatě naznačují, že doba pro naplnění lustračního zákona je příliš krátká a že se dosud plně nepodařilo státní aparát od zkompromitovaných osob očistit. To pochopitelně odmítá premiér Klaus,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
