Opičí láska
Když nějaká matka miluje své dítě způsobem, který ho zbavuje svobody, říká se tomu "opičí láska". Televizní pořady "Čtení pro tento den", vysílané v neděli v noci, jsou dokladem, že tento pojem má platnost daleko širší: tím nechutně hýčkaným děckem mohou být i disidentští literáti.
Když nějaká matka miluje své dítě způsobem, který ho zbavuje svobody, říká se tomu „opičí láska“. Televizní pořady „Čtení pro tento den“, vysílané v neděli v noci, jsou dokladem, že tento pojem má platnost daleko širší: tím nechutně hýčkaným děckem mohou být i disidentští literáti.
Eugen Brikcius patří k lidem, kteří měli odvahu své umělecké vize realizovat totálně. Mystifikace byla komponentou jeho projevů už tehdy, když na ekumenických seminářích v Jirchářích důsledně vystupoval v diskusi jen proto, aby přeříkal některý z důkazů existence Boží. Mystifikace byla základem jeho happeningů v zahradách pod pražským Hradem, na Kampě nebo ve sklepení Českého vysokého učení technického. A mystifikací nepochybně byly i jeho makaronské česko-latinsko- německé veršovánky, které k nám v disidentských časopisech občas doléhaly z Vídně.
Mystifikace si ovšem žádá přítmí a jistou dávku anonymity. Bohužel, autoři nekonečně dlouhého večera recitací vrhli Eugena i jeho rýmy takříkajíc do světel ramp. Bylo to podobně případné, jako kdyby někdo křehké verše haiku zhudebnil kmochovským pochodem.
Recitoval střídavě Brikciův vídeňský přítel herec Landovský a jeho pražský překladatel básník Šrut. Herec improvizoval poznámky, jež mezi přáteli a za pomoci tak velkého množství piva, jaké za produkce vypil, mohou působit okouzlujícím způsobem. Bohužel, obrazovka nabízela jen úporně křečovité nevtipno. Všichni účastníci sezení, kteří se ocitli v obraze, působili ostatně nemálo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
