Potlesk i varování

Reichstag: mnohým lidem v Evropě naskakuje husí kůže při vyslovení názvu budovy, která léta byla a zřejmě znovu bude symbolem německé státnosti. Němci sami, v prvé řadě kancléř Kohl, se snaží přesvědčit, že jednotného Německa se nikdo obávat nemusí. 20.prosince se zde sejde k ustavujícímu zasedání Spolkový sněm, který také zvolí kancléře. Historie obou - Spolkového sněmu i kancléřství - se zcela záměrně počítá od roku 1949. Od toho, co bylo dříve, hlavně před rokem 1945, se Němci manifestačně a velmi důsledně distancují.

O prvním prosincovém víkendu byli němečtí voliči v mnoha ohledech v podobné situaci jako my v červnu. Naprostá většina Němců - 83% - byla přesvědčena o vítězství vládní koalice (také u nás před červnovými volbami očekávala vítězství OF a VPN velká většina lidí). Otázkou bylo, zda CDU spolu s CSU získají absolutní většinu ve Spolkovém sněmu, nebo se budou i nadále dělit o moc s liberální FDP (i u nás koncem května a začátkem června kolovaly úvahy o možné „jednobarevné“ vládě OF a VPN).

Nakonec se ukázalo, že o napětí nebude nouze. Západoněmečtí Zelení, kteří před volbami nechtěli se svými východoněmeckými partnery vytvořit koalici, měli podle prognózy získat na „svém“ území jen kolem 5% hlasů. Pozdější volební odhady svědčily o ještě horších výsledcích a po půlnoci oficiální výsledky potvrdily, že poprvé od roku 1983 bude tato strana-nestrana ve Spolkovém sněmu chybět. Překvapivě ji zastoupí Strana zelených z východních spolkových zemí v koalici se svazkem B 90. V zásadě se ovšem zřejmě příliš nezmění - už den po volbách se obě zelené strany sjednotily.

Berlín

Současně s volbami do Spolkového sněmu probíhaly v Berlíně poprvé od skončení druhé světové války volby do celoměstského senátu. Všeobecně se očekávalo mírné vítězství koalice SPD a Strany zelených, vedené dosavadním západoberlínským starostou Momperem. S jeho politikou byla podle výzkumů veřejného mínění většina Berlíňanů spokojena, ve východním Berlíně byl daleko oblíbenější než jeho protikandidát Diepgen (CDU). Volební odhad však ukázal, že těsné soupeření se po tvrdém zásahu berlínské policie proti neoprávněným nájemníkům domů v Köppenicku změnilo v převahu CDU (40,3%) nad SPD (30,5%). Tato záležitost má význam daleko přesahující hranice Berlína. Ve Spolkové radě, která je vedle Spolkového sněmu druhým hlavním orgánem státní moci v Německu a je tvořena zástupci jednotlivých zemských parlamentů, bude mít díky vítězství v berlínských volbách absolutní většinu CDU/CSU. Křesťanští demokraté tak v jeden den získali nejen kancléřské křeslo, ale i rozhodující slovo při určování strategie státní politiky SRN.

Volby a voliči

Koalice CDU/CSU získala v obou částech státu přes 40% hlasů, FDP se na západě i na východě dostala nad 10%. Sečteme-li hlasy pro SPD a PDS pod společnou hlavičku „levice“, dostaneme v obou zónách asi 35%. Zelení měli spolu se svými partnery v obou částech Německa kolem 5% hlasů. Zdálo by se, že spojené Německo je politicky celkem homogenním státem. Volební výzkumy však ukazují, že situace není zdaleka tak jednoduchá.

První závažný rozdíl je v tom, kdo vlastně volil křesťanské demokraty. V jedenácti tradičních spolkových zemích to byli spíše zaměstnanci, v pěti nových hlavně dělníci. V západním Německu je mezi voliči jen malá část nevěřících, ve východním jen malá část věřících. Obyvatelé západních velkoměst preferují SPD, ve východoněmeckých velkoměstech přesvědčivě vítězila CDU. Souhrnně řečeno: křesťanské demokraty volily na východě jiné skupiny lidí než na západě. Toto konstatování úzce souvisí s voličskou základnou SPD. Ta sice postupně ztrácí image převážně dělnické strany, přesto ji však volilo 44% dělníků v tradičních spolkových zemích - v nových jen 25%.

K tomu připočtěme druhý rozdíl: volební preference v západních spolkových zemích jsou víceméně stabilizované, ve východních se bouřlivě vyvíjejí. Jako příklad můžeme použít liberální FDP. Ta proti posledním volbám získala prakticky všude, jenže na západě šlo o tříprocentní přírůstek za dva roky a na východě o sedmiprocentní od letošního března. FDP se tak stala třetí nejsilnější stranou v obou částech Německa a prokázala, že s jejími politickými koncepty se bude muset počítat nejen na Genscherově ministerstvu zahraničí, ale i ve vnitroněmeckých otázkách.

Ani voliči levice, ač percentuálně stejně četní, nejsou v obou částech Německa stejní. Západně od Labe lze pod pojmem levice rozumět jednoznačně SPD a její voličská základna je převážně dělnická. Ačkoli výsledky SPD jsou nejhorší od roku 1961, skutečnost, že je jedinou významnou levicovou stranou na západním teritoriu, dává této straně celkem dobrou dlouhodobou perspektivu. Východoněmecká levice je ovšem roztříštěná mezi SPD, PDS a levé křídlo B 90. Předpokládá se sice, že PDS bude pomalu politicky i fyzicky vymírat, mnohé však nasvědčuje tomu, že „její“ hlasy by nemusely levici zůstat. Nadějné je naopak pro východoněmeckou levici to, že ji častěji volili mladí lidé - i v tom se situace v obou částech Německa liší.

Stále západ a východ

Volební klima se dosud v Německu nesjednotilo. Zdá se, že hlavní příčiny jsou dvě:

a) bývalí občané NDR („Ossis“) trpí komplexem druhořadosti, který jejich západní spoluobčané („Wessis“) v poslední době dost podporují neomaleným chováním vůči přesídlencům i krátkodobým návštěvníkům.

b) „Wessis“ jsou si vědomi své sociální zakotvenosti, „vědí, kam patří“. „Ossis“ („východňáci“) tento pocit ztrácejí tím víc, čím víc se hroutí hospodářství této oblasti a čím víc rostou životní náklady.

Obě tvrzení lze doložit řadou faktů. Například výzkumy institutu EMNID ukazují, že jsou jen tři oblasti, v nichž mají „Ossis“ o sobě a o svých životních podmínkách před sjednocením Německa lepší mínění než o situaci na západě: rovnoprávnost žen, ochrana proti kriminalitě a sociální jistoty. Ve všech ostatních oblastech (životní úroveň, ochrana životního prostředí, věda a technika, zemědělství atd.) na tom byli podle názoru obyvatel pěti nových spolkových zemí před sjednocením občané SRN lépe. Jenže to, na co byli „Ossis“ aspoň trochu hrdí, teď mizí. Nezaměstnanost a růst cen (u nájemného se očekává až desetinásobný) likvidují sociální jistoty. Ruší se jesle a mateřské školy, a tím mizí možnost žen hledat si práci podle vlastního uvážení. Nadšení nad sjednocením pomalu nahrazuje deziluze.

Východoněmečtí dělníci ještě většinou věří, že západní firmy převezmou jejich podniky a začnou jim vyplácet mzdy obvyklé na západě. Inteligence - a zdá se, že v obou částech Německa - už z tohoto snu vystřízlivěla. V jejích řadách proto našel dost příznivců volební program FDP, jehož součástí je vytvoření zóny snížených daní na území pěti nových spolkových zemí. Je totiž jasné, že kapitál se do této oblasti bude přelévat jen tehdy, bude-li to pro investory výhodné. Při rozhodování o financích jdou v Německu city stranou - i ty národní.

Ještě v noci z 2. na 3.prosince se většina novinářů v Reichstagu shodla, že při volbách sklidil kancléř Kohl aplaus za svůj podíl na sjednocení Německa. Současně se mu však dostalo v podobě dvouciferného výsledku FDP vážného varování, aby možnosti unionistických stran při vnitřním sjednocování nového státu nepřecenil.