Velmi tenký led

Když se v Maďarsku pustí dva lidé do debaty, můžete si být jisti, že v jejím průběhu zazní nejméně tři názory. Nejinak je tomu s tématem Slovenska. Bez sociologické analýzy a bez průzkumu veřejného mínění je obtížné vyslovit nějaký promyšlený závěr. S velkou pravděpodobností však lze říci, že rozhodující většina Maďarů pokládá Trianonskou smlouvu za velmocenský diktát a že Československo zdaleka nepovažují za Rumunsko, o kterém jsou přesvědčeni, že je dílem ďábla.

V důsledku Trianonské smlouvy z roku 1920 Maďarsko ztratilo dvě třetiny území, které mu náleželo od raného středověku, a každého třetího maďarsky mluvícího občana. Tato skutečnost způsobila kolektivní krizi identity, jíž je poznamenána maďarská historie 20.století. Lidé se to pokoušeli strávit různě, spíše s menším než s větším úspěchem. Obzvláště těžké to pro ně bylo v uplynulých čtyřiceti letech, kdy byly veřejné úvahy na toto téma v podstatě tabu.

Všeobecná frustrace přivedla režim nastoupivší po roce 1920 do začarovaného kruhu. Přesněji řečeno zrodila postoj, jenž do centra své politiky monomaniakálně stavěl územní revizi a kvůli značným prohrám nenáviděl daleko víc demokratickou a pacifistickou republiku Mihálye Károlyiho z roku 1918 než následnou bolševickou (a se sousedními zeměmi zápolící) Republiku rad. Měl totiž politikům Károlyiho vlády za zlé, že údajně nedokázali přátelské vztahy s bývalou českou emigrací - Masarykem a Benešem - využít k tomu, aby byl v nové republice ctěn Wilsonův…