Srbsko-maďarská hranice: Hlavně žádné otisky prstů

Je středa podvečer a srbsko-maďarská hranice u městečka Röszke vypadá jako docela rušné místo. Z jihu přichází kontinuální proud lidí - skupinky, jednotlivci, rodiny s malými dětmi, samotné ženy s dětmi, ženy v pokročilém stupni těhotenství. Každý vláčí nějaké tašky nebo batohy, i děti musí. Jdou po kolejích, jejichž zašlost prozrazuje, že tudy už dlouho vlak neprojel. Zato teď tady sotva patnáctiletý chlapec táhne za sebou starého muže na invalidním vozíku přes pražce.

Právě tohle je hlavní trasa pochodu uprchlíků mířících z Blízkého východu do západní Evropy. Cesta přes hranice je snadná, tedy pokud pomineme několika kilometrový pochod ze srbské strany na maďarskou. U hraniční čáry stojí vysoká srbská strážní věž, ale vylezlo na ni jen několik západních fotografů, aby měli lepší výhled.

Ze srbských policajtů nebo vojáků tady nikdo nehlídá. Na maďarské straně hned za čárou stojí dvojice mužů v uniformě, spíš než proudu uprchlíků si ovšem všímá party dělníků, kteří montují ochranný plot, jenž má průchod hranice znemožnit. Roste rychle. Ještě před čtyřmi dny tady nebylo nic kromě klubek ostnatých drátů natažených mezi poli.  Teď už tu stojí ocelové sloupy možná tři metry vysoké, v nich jsou ostnaté dráty, které mají brzy nahradit drátěné výplně. Jak zatarasí trať, kudy se teď chodí, není zřejmé. Odhodlání Maďarů průchod znemožnit se však zdá evidentní.

Jiné starosti

Skupinky uprchlíků loví ve vzduchu signál do svých telefonů a obvykle váhají, jak dál. Někteří se zastavují a sedají si do stínů okolních keřů, které lemují trať po celé šířce. Stromy tady skoro nejsou. „Nevíte, kde je policie?“ vyptává se mladý Syřan z Damašku novinářů, kteří přišli z druhé strany. „A tady má být někde benzinová pumpa, nevíte, kde přesně je?“

Přišel s šedesátiletou matkou a deseti sourozenci. Otce prý nechali doma v péči příbuzných, protože by takovou cestu nezvládl. Z Německa, až se usadí, vyřídí jeho přílet.  Teď ale mají jiné starosti. Po překročení hranice nemají představu, jak pokračovat dál do vnitrozemí a směrem do Rakouska. Pouze vědí, že se chtějí vyhnout kontrole a především sejmutí otisků prstů.

O tom tady mluví prakticky všichni. Mají strach, že po evidenci v Maďarsku ztratí možnost pohybu dál do EU. Někteří se bojí jen toho, že se jejich cesta zbrzdí a budou muset nějaký čas v Maďarsku zůstat. „Maďarsko je chudá a diktátorský země,“ snaží se obhájit své plány další ze Syřanů, který rovněž putuje z Damašku.

Chuť pokračovat rychle dál ale možná líp vysvětluje pohled do jejich tváří. Hlavně ženy jsou evidentně unavené z cesty a cestovního provizoria. Mladíci mezi dvaceti a třiceti jsou nejpočetnější skupinou, výrazně ale nedominují. Nebo možná jen s výjimkou Afghánců. Téměř v každé skupině Syřanů jsou ženy a děti, často i staří rodiče. Je evidentní, že na pochodu jsou celé velké rodiny.

Pokud by se chtěli běžci po překročení srbsko-maďarské hranice vyhnout policii, museli by zamířit do neznáma kukuřičnými poli. Někdo se na to zřejmě chystá, některé skupinky zůstávají pod keři usazení až do setmění. Drtivá většina ale pokračuje dál po kolejích. Asi po kilometru přicházejí na úzkou asfaltovou silnici. Kolem ní je prostranství o velikosti možná fotbalového hřiště, odkud se už nedá dostat dál do Maďarska. Stojí tady totiž kordony policajtů, kteří oba směry silnice hlídají. Uprchlíci se tak ocitají v jakési kapse, kde musí zůstat a čekat na přistavení autobusů, které je odvezou do záchytných táborů.

Stmívá se

Ještě před několika dny to nebylo příjemné čekání. Na prostranství nestálo skoro nic a lidé čekali i dva dny. V posledním čase se ovšem začalo o dění kolem Röszke psát a přijeli sem kromě novinářů i aktivisté s pomocí. Hned u kolejí teď stojí zaparkované tři německé dodávky, mezi nimiž vznikla provizorní kuchyně a výdejna jídla. Mladí Němci tu vydávají fazole s rozvařenou zeleninou a chlebem.

Příchozí se bez váhání staví do fronty a kromě občasného překřikování a šermování rukou natahujících se po jídle probíhá vše bez potíží. Když dojdou fazole, podává se chléb s plátkem sýra. O kus dál se z várnic vydává čaj a káva. Vedle jsou mladí Češi z Brna, kteří se dali dohromady přes Facebook: vybrali peníze a přivezli balené vody, ovoce, sušenky, pečivo, deky, oblečení. Jiní němečtí a rakouští aktivisté v posledních třech dnech postavili desítky stanů, ve kterých si rodiny uprchlíků mohou lehnout.

Celé prostranství je lemované hromadami odpadků z vypitých PET lahví, obalů od jídla a odhozeného oblečení, které díky charitě nahradilo jiné. Moc věcí vláčet nelze, protože cesta - jak tady všichni doufají - je ještě dlouhá a nikdo neví, kolik z ní bude třeba ujít pěšky.

Pomalu se stmívá a běženci se začínají stavět do dlouhých front u silnice. Tam je většinou nasměrovalo několik tlumočníků, kteří tady pomáhají. Co bude dál, ale nikdo moc neví. Někteří věří, že je autobusy odvezou k rakouské hranici, jiní se smiřují s dočasným pobytem v táboře kdesi v Maďarsku. „Určitě nám lžou,“ stěžuje si mladá Syřanka opět z Damašku, která se před chvíli rozčílila na jednoho z fotografů, proč už jim nedá s focením pokoj.

Autobusy ale pořád nejedou a maďarskému systému organizace přestává být rozumět. S intenzitou stmívání se prostor uzavírá čím dál větším počtem policajtů. Někteří si k respirátorům nasadili i helmy, v rukách drží obušky. Před dvěma dny odtud kukuřičnými poli utekly stovky uprchlíků a vydali se pak po blízké dálnici na Budapešť. Policie je sice všechny i v obavě před havárií pochytala a svezla do blízkých provizorních stanových táborů, ale už to evidentně nechce opakovat.

All go bus

Kolem osmé pohlcuje celý prostor tma, žádné osvětlení tady není. Mezi stany začínají hořet ohýnky. U kolejového náspu se shlukne asi třicítka afghánských mladíků a dožadují se volné cesty po kolejích dál. Z odstavených policejních aut se okamžitě vyrojí desítky uniforem a zatarasí jim cestu.

Na silnici se mezitím dává do pohybu menší dav Arabů. I těm značně nervózní policie zahradí cestu. Místem plným postav a osvětleným jen lampičkami asi dvou desítek kamer se nese volání Suria Suria nebo Nechte nás jít. Po další půlhodině konečně přijíždějí autobusy - a možná tisíc možná víc lidí, kteří sem během dne přišli, se k nim pomalu sune. Celý prostor je ale špatně průjezdný a nastávají další desítky minut čekání, než se konečně otvírají dveře. Lidi se hrnou dovnitř, několik policajtů hystericky řve do noci lámané anglické Back! nebo All go bus. Informace, že se místo dostane na všechny, náladu moc neuklidňuje. Přichází tlačenice, sílící únava a další čekání.

Poslední autobus odjíždí až k ránu, kdy začíná jemně pršet. Podle řidiče míří do Györu, města necelou hodinu cesty od rakouských hranic. Jak dlouho tam uprchlíci zůstanou, než budou moct skutečně pokračovat do Rakouska, není jasné. Mezi poli u Röszke nikdo spolehlivé informace nepodává.

Hned ráno přijely další dvě české dodávky. Kromě jídla přivezly i zimní oblečení, které tu začíná být potřeba hlavně teď po ránu. Naplno už fungují i výdejny jídel a pití, kterých sem tam využijí i hlídkující policajti. Především ale od hranice opět začínají chodit skupiny uprchlíků, během hodiny minimálně stovka lidí. Všem je tady zřejmé, že proud lidí mířících za lepším životem bude pokračovat i v dalších dnech. Už 15. září mají Maďaři hranici zavřít a povolají sem armádu. Pak zřejmě budou muset hledat uprchlíci jinou cestu.