Pro možná dvě stovky policajtů to dnes vypadá na budapešťském nádraží Keleti spíš na nudu, tedy ve srovnání s tím, co tu zažili v minulých dnech. Někteří mají na obličejích roušky a gumové rukavice - pokud stojí blízko davu čekajících pasažérů, v nichž každý pozná uprchlíky. Nejde jen o snědou kůži. Stojí ve speciální frontě, která obtáčí celou nádražní halu a končí těsně u vstupu na nástupiště, takže jsou policisty obkrouženi. Ti z dlouhého hada asi pěti set čekajících lidi oddělili možná sto, která vpustí do vlaku, až jej železničáři přistaví. Zbytek musí čekat. Tenhle systém má předcházet tlačenicím.
Za shlukem klidně čekajících uprchlíků je betonová zídka, na které stojí mladá dáma v reflexní vestě a udílí pokyny. Rukou napsala arabsky na papír odjezdy vlaků až do večera, na které mohou čekající uprchlíci nastupovat. Poslední jede kolem deváté. Vše jde ale poměrně hladce. „Ti, co tu čekají, přijeli včera nebo dnes ráno,“ říká maďarská dobrovolnice Réka.
Všechny na ceduli napsané vlaky míří k hranici, některé až do Mnichova. V jedenáct už jeden do Mnichova odjel. Policie vpustila uprchlíky jen do jednoho vagonu, zbytek míst nechala pro běžné cestující. Zdaleka ne všichni, co tu dnes čekají, se ale až do Mnichova na jeden zátah dostanou. Někteří mají lístky jen do „Vídně“. Nebo si to aspoň myslí, jako skupinka tří mladíků ze syrského Aleppa, kteří zaplatili každý asi jedenáct euro. Ve skutečnosti jim lístek stačí jen k hranici - tedy přesně tam, kam teď potřebují.
Mimo hlavní nádražní halu je o poznání klidněji než v minulých dnech. Prostranství před nádražím má dvě patra, horní je na úrovni ulice, spodní pod ulicí. Několik desítek uprchlíků, možná stovka, tam leží na rozložených dekách, karimatkách či kartonech a spí před závěrečnou fázi své dlouhé cesty. Kolem spících postav mnohde posedávají nebo probíhají malé děti. Někteří běženci jen tak posedávají a čekají na odpolední vlak. Tlačenice na nástupišti je teprve čeká.
Náznak tlačenice je také u stánku s kebabem, tedy pokud se dá shluků asi šesti lidi říkat tlačenice. Kebab tady mají za nějakých 50 korun, kousek pizzy za polovic. Kdo na ně nemá, může zajít k narychlo rozloženému stolku, kde několik místních maže chleba a housky marmeládou. To je ale jediné jídlo zdarma, které se tu teď podává. Občas někdo přinese vodu.
Ruch je spíš u jiného stolku - s malými nabíječkami na nabití telefonu. Někdo je přinesl, pevně připevnil izolepou k desce stolu a nabízí zájemcům. Ti možnosti nabití využívají, stejně jako přenosnou, malým solárním panelem napájenou wi-fi zdarma, kterou nabízí o kousek dál dvojice mladých Maďarů. Nabitý mobil je na cestě klíčová věc.
Najít tu lze i hromady oblečení, ve kterých několik starších žen možná trochu nedůvěřivě přehrabuje a hledá něco pro děti. Ostatně dorazilo i několik místních bezdomovců, kterým hromada oblečení taky připadá zajímavá. „Je to jen začátek téhle uprchlické vlny,“ přehlíží prostor před nádražím šedesátník Dave z Londýna, který cestuje k Balatonu a k nádraží Keleti si odskočil na svém skládacím kole, aby se podíval na to, o čem četl v novinách. Na tomhle „začátku“ je čas i na zábavu. Na jedné z dek mastí partička Syřanů karty a jinde si na hladkých deskách kopou děti do míče. Jedna z rodin posedávajících na dekách zase dostává od starší ženy základy jazyka, který podle svého přesvědčení budou už brzy potřebovat. Guten Tag, bitte, opakuje nejisté starší dvojice uprchlíků.
Kdo chce na záchod, musí na horní patro, kde je řada chemických toalet. Někteří uprchlíci míří k záchodům v hale – i když je tam o poznání míň přívětivě než u nabíječek nebo výdejny jídla. Nervózní zřízenec nádražních záchodů zatarasí cestu trojici mladíků z Kábulu a ukazuje na ceduli sumu 150 forintů. Když nahmatají v kapse drobné centy a strážce toalet se s nimi spokojí, čeká uvnitř ještě jedna překážka. Rozčilená uklízečka, která maďarsky vykřikuje, že po nich nebude pořád uklízet. Tohle je ale evidentně ta menší porce potíží, jimiž čekající mladíci prošli, a tak si sedají na bobek a čekají.
V odjezdové hale mezitím houstne atmosféra. Byl přistaven vlak a dav čekajících pasažérů se začne vlnit. Za chvíli se nad jejich hlavami objevuje několik do výšky vyzdvižených malých dětí, které jsou najednou v ohrožení.
Policie pouští na perón skupinky možná po deseti lidech. Některým září tváře a spěchají se usadit. Přitom pouští PET lahve, které dostali od dobrovolníků při čekání a mají je skoro dopité. Hlavně starší ženy vycházejí z tlačenice v evidentním otřeseni, některé děti pláčou. Asi desetiletou dívku otec polévá vodou, je na pokraji zhroucení. Vlak ale čeká a rodiče a sourozenci už by v něm rádi seděli, na dlouhé otálení tedy není čas.
Mladá žena, kterou už policisté pustili, v panice mává před jejich očima jízdenkou a ukazuje na mladíka a dítě stojící za kordonem. Vzkaz je jasný: mám lístek pro tři lidi, dva doposud nebyli vpuštěni. Policajta to ale nedojímá. Dítě pouští, manžel si musí počkat. Netrvá to ale dlouho, po pěti minutách rodinného dramatu se shledávají a společně chvátají k prázdnému vagonu. U těch už postává několik maďarských aktivistů a dojatě se s uprchlíky loučí.
Vídeň už je na dohled, pasažéry ale čeká ještě přestup v Györu a pak další na hranici. Když je vlak plný asi z poloviny, policejní kordon se opět uzavírá a uprchlici musí čekat na další spoj. Do večera jich pojede ještě deset.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
