0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Společnost6. 6. 20163 minuty

Proč si cyklooblečení navlékáme i ve městě?

Jiné cyklistické národy takovou zálibou v elasťácích a upnutých dresech s potiskem nemají

Bez lykry to nejde; ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Pamatujete si na výzvu Michala Kučery, majitele obchodu s luxusní pánskou obuví v centru Prahy, který si před půldruhým rokem nalepil na výlohu nápis Zákaz vstupu v outdoorovém oblečení? Udělal to tehdy proto, aby mu zákazníci, kteří vypadají, že zrovna pokořili nejmíň Milešovku, nenosili její části dovnitř do obchodu na botách. Měl ale i kultivační motiv: říct, že záplatované horolezecké kalhoty a třícentimetrový bagr na podrážce do města nepatří. Patří jen na tu Milešovku.

Michal Kučera tehdy způsobil poprask. Do obchodu začal volat bezpočet majitelů různých provozoven po republice a žádali ho o stejnou samolepku. Zhruba stejný počet lidí mu ale nadával do fašisty a vesměs argumentoval tím, že můžou chodit, v čem chtějí; hlavně když na případnou koupi jeho bot za pět tisíc mají.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Podobný rozruch vyvolal před několika týdny majitel novozélandského hotelu Plough ve městě Rangiora, který zakázal vstup do kavárny a hotelové restaurace v lykrovém oblečení. Hoteliér ve městě, kde každý jezdí na kole, to zdůvodnil tím, že chce z respektu vůči ostatním hostům omezit pohyb lidí při snídani a obědech v krátkých elasťácích a obepnutých cyklotričkách, která možná až příliš odhalují všechny “boule a záhyby” lidského těla.  “Kolo je nádherná věc,” napsal hoteliér na tabuli před vstupem do svého podniku, “ale nikdy neměla být vynalezena lykra! Žádné lykrové šortky prosím.”

Je skoro s podivem, že se podobná iniciativa – o níž by se veřejně vědělo – ještě neobjevila v Česku. Také našinec totiž na kole často vypadá, jako by se utrhl pelotonu nějakého nedalekého závodu a do města jen omylem zabloudil. Jiné cyklistické národy přitom takovou zálibou v elasťácích a upnutých dresech s barevným potiskem nemají.

Když Belgičané jedou do lesa, vytáhnou jen obyčejné kraťasy a tričko, a kromě helmy nemívají nic, co by ukazovalo na profesionální výstroj. Ve městě oblékají kalhoty, saka, respektive sukně a kabáty, stejně jako Dánové nebo Holanďané. Všichni přitom na kole ujedou násobně víc kilometrů ročně než Češi - a na všech terénech.

Je záhada, proč tolik milujeme speciální cyklistické oblečení, do kterého se nadšeně oblékají celé rodiny. Není sporu, že je “funkční” – odvádí pot, snižuje tření vzduchu, tlumí nárazy. Jenže u jiných “funkčních” věcí tak ortodoxní nejsme.  Kolik z nás má kromě obyčejného kartáčku ještě ten mezizubní a jednosvazkový – oba jsou funkční, dokonce funkčnější než ten základní – a dvakrát denně používá všechny tři?

Souvisí nákup cyklo výstroje s pocitem, že sportujeme už jen tím, že se do ní oblékneme a stoupneme si vedle kola? Že už tím jsme cyklisté a podáváme výkon? Anebo má obliba speciálních dresů co do činění s českým kutilstvím? Rádi si pořizujeme všemožná udělátka a i funkční oblečení na kolo je svým způsobem takové udělátko. Můžeme pak vést učené hovory o tom, v čem je vlákno našeho trička vychytanější než spolujezdcovo a jak jsme ho výhodně pořídili ve slevě.

Poslat “boule a záhyby” o víkendu do lesa je jedna věc, poslat je uprostřed bílého dne do centra města věc druhá. Můžeme si říct, že jsme konečně objevili svobodu; že po desetiletích šedivé monokultury, kdy se většina lidí snažila na ulicích vizuálně schovat, se nebojíme říct, že rádi usedáme na kolo v profesionálním elastickém trikotu.

Ale stejně tak si můžeme říct, že jsme se ještě nenaučili ohleduplnosti vůči okolí. Nebo je to ještě jinak?


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].