Nejnebezpečnější věcí na silnicích je řidičské sebevědomí

Na počtu úmrtí na silnicích vždy nejvíc zaráží jejich zbytečnost. A na této frázi je pak nejvíc zarážející, že to není fráze. Je samozřejmě pravda, že lidé budou vždycky bourat auty - a srážet jimi chodce a cyklisty, ať už vlastní, nebo jejich vinou Řízení auta je z podstaty nebezpečná věc a přes všechny technické vymožeností jí zůstane. Ani tak nicméně nemusí být počet lidí každoročně zabitých při nehodách konstantou.

Při pohledu na policejní statistiky (graf č. 1) si dokonce může Česko beze vší ironie pogratulovat. Za posledních dvacet let počet mrtvých klesl skoro třikrát; a sečteme-li všechny ty, kdo za tu dobu na silnici díky tomu nezemřeli, dostaneme jedno průměrné české město.

A takhle úspěšná země by si tedy po generaci trvajícím úsilí mohla položit jednu otázku: když pořád může každoročně umírat (z pohledu unijních statistik stále lehce nadprůměrných) pět set padesát lidí, proč to nemůže být třeba čtyři sta ročně? Nebo tři sta padesát? Pro zemi jako Česko to jsou myslitelná čísla. Stačí se podívat na unijní srovnání (graf č. 2). Není hned nutné aspirovat na Velkou Británii, ale čím je nedosažitelné Estonsko? Tedy příklad státu, který si právě takový cíl vytyčil a povedlo se mu ho splnit.

Nebylo to nic zas tak složitého. Problémem estonských řidičů byl alkohol a receptem jsou výrazně častější policejní hlídky. Důsledné a časté; a když ne tak časté, pak viditelné. V průběhu několika let klesl díky tomu počet havárií způsobených alkoholem o devadesát procent, což Estonsko zavedlo do bezpečné unijní špičky. Stejnou cestu volí Polsko, kde není úspěch tak viditelný jen proto, že polská startovní pozice byla skutečně úděsná. Ale pokles mrtvých na tamních silnicích je setrvalý, rychlý a dlouhodobý.

Tuzemští politici mají hned několik možností, jak se rovněž vydat ve statistikách směrem dolů. Nabízí se přísnost. Po roce 2006, kdy byl přijat bodový systém, se ověřilo, že represe v Česku vcelku spolehlivě funguje - a to i bez davů „vybodovaných“ řidičů, kterým stát upřel řízení a zničil život i rodinu. Proč nezkusit zpřísnit současné sankcionování, které je koneckonců jedno z nejmírnějších v EU, takže možnosti tu jsou…

Úvahy o státních strategiích či proměně atmosféry na silnicích směrem k větší ohleduplnosti jsou potřebné – a najdete je v aktuálním vydání Respektu v textu Poslední jízda, který se věnuje právě nehodám a bezpečnosti. Jak se totiž odborníci shodují, přístup státu je naprosto zásadní. Pokud dá úřední mašinérie najevo, že bezpečnost na silnicích je pro ni důležité téma, a hodlá ji také důsledně vymáhat, pak “řidičské sebevědomí, což je na silnicích ta nejnebezpečnější věc, rychle opadá" - jak říká dlouholetá dopravní psycholožka Vlasta Rehnová.

Všichni ostatní by pak nemuseli propadat beznaději, jako když dnes člověk narazí na údaje, které říkají, že třetina lidí, kteří loni zahynuli v autě, neměla zapnutý bezpečnostní pás. A podobně to mimochodem platí pro cyklisty: třetina z těch, kteří měli loni smrtelnou nehodu, by ji přežila, kdyby si před jízdou nasadili helmu.