Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Lidé jsou líní myslet, striktní hranice humoru může chtít jen blbec

S americkým komikem Judahem Friedlanderem o zakázaných slovech a pravidlech humoru

Judah Friedlander • Autor: Matěj Stránský
Judah Friedlander • Autor: Matěj Stránský

Tento rozhovor vznikl ještě před skandálem s karikaturou australského kreslíře zobrazující Serenu Williams. Nicméně to, co říká americký komik Judah Friedlander (49), známý i českých divákům ze sitcomu Studio 30 Rock, lze vztáhnout rovněž na další kolo stále polarizovanější debaty o tom, z čeho si můžeme a nemůžeme střílet. Právě tomuto tématu  se věnuje text Nikoho nenaštvat v aktuálním Respektu 37/2018. Následující interview je doplněním a pozvánkou ke koupi.

„V oblasti, která má tolik odstínů a nuancí, jako je humor, nebudou striktní pravidla nikdy fungovat. A když je budete vyžadovat, budete vypadat jako blbec,“ říká tu Friedlander, přijel na pozvání spolku Velvet Comedy do Prahy. A přidává i svoje vysvětlení, proč se vše dramatizuje. „Lidi jsou prostě líní se nad věcmi zamyslet a vidět je komplexněji. Nechtějí vidět složitý kontext. A platí to pro lidi na všech stranách.“

Většina komiků nemá ráda, když diváci provozují hackling, tedy když na ně pokřikují a komentují hlasitě jejich vystoupení. Vy máte naopak na interakci s diváky postavenou velkou část show.

Mám rád během vystoupení trochu chaosu. A naopak nemám rád, když je celá show jen monolog, nudí mě to jako umělce i diváka. Pro mě je stand-up mixem monologu a dialogu, který zahrnuje i diváky. Není to divadlo, je to specifická forma umění. A zejména proto, že mluvím o politických otázkách, tak se mi líbí, když se publikem vytvoříme cosi jako veřejné shromáždění, kdy já jsem v roli budoucího prezidenta, a diváci jsou občané, kteří se mě ptají na moje plány. A mluvíme o potratech, regulaci zbraní, ochraně klimatu. Materiál mám samozřejmě připravený a některé věci říkám opakovaně, ale rád to míchám s tím, co mě napadne na místě. Tak vznikne show, která je unikátní a nikdy se neopakuje. To je jeden z cílů, které jako umělec mám: dát lidem něco originálního.

Vy si zároveň z lidí děláte legraci – z jejich jmen, původu i z toho, co dělají. Stalo se vám někdy, že to nevzali?

Ještě víc si ale dělám srandu ze sebe. A dělám si legraci z procesu dělání si legrace…

Nacházíme se ovšem v době, kdy podle některých vašich kolegů politická korektnost zabíjí humor, jak říká třeba Chris Rock. A publikum je prý přecitlivělé.

Jenže já nedělám vtipy, které by mohly být považovány za politicky nekorektní. Jinak samozřejmě mám zkušenost s tím, že se lidé urazí. Někdy se urazí pravičáci, někdy lidi, kteří se považují za politický střed. Často mám pocit, že lidi jsou prostě líní se nad věcmi zamyslet a vidět je nějak komplexněji. Nechtějí vidět ten složitý kontext. Platí to pro lidi na všech stranách. I kritici Trumpa jej často vidí jen coby jakýsi bláznivý omyl - když odejde, tak všechno bude zase fajn. On skutečně je výjimečně strašný, ale na druhé straně si přiznejme, že pokud bychom měli zemi, která funguje, jak má, která se stará o svoje občany, tak by někdo jako on zkrátka neměl šanci. Hodně lidí včetně voličů demokratů tohle nevidí nebo to nechtějí vidět.

Odmítl jste několik nabídek televizí na vlastní comedy special, tedy záznam vašeho vystoupení. A právě kvůli tomu, že měly požadavky, které pro vás byly nepřijatelné. A kývl jste až nedávno Netflixu.

Tady jde spíše o korporátní cenzuru. Televize Comedy Central mě oslovila několikrát, ale nechtěli, abych byl vulgární - a obecně mají přísná pravidla týkající se jazyka, i když je od té doby poněkud uvolnili. A už jen z tónu, jakým s vámi mluví, víte, že budou procházet a zvažovat jeden vtip za druhým, a to já jsem prostě odmítal. Buď se vám líbí, co dělám, nebo ne. Pro srovnání – nedávno jsem byl v Dánsku a pozvali mě do pravidelné dvouhodinové přehlídky stand-up komiků. Nezeptali se mě na jediný vtip, který jsem se chystal říci. Jiná situace ovšem nastává, když jako host vystupuji v talk show a jsou tam nějaká pravidla. To je v pohodě, protože to je něčí show a já jsem tam na návštěvě. Ale pokud někdo chce ukázat mě, tak mě má ukázat takového, jaký jsem, ne redukovanou verzi mě.

Co televize a firmy?

Ano, další velké téma jsou korporátní sponzoři. Pokud si chcete udělat legraci z nějaké firmy nebo třeba univerzity, televize to nerady vidí, protože to mohou být zadavatelé reklamy. Jinak c co se týče politické korektnosti, je dobré si uvědomit, že jde obvykle o slova, nikoliv o myšlenky. Někdy zastánci politické korektnosti pravdu nemají - ale velmi často ji mají, zejména když jde o slova, která jsou pohrdlivá nebo mají za účel někoho ponížit. A obecně je vždy dobré myslet na jiné lidi.

https://www.youtube.com/watch?v=OoTX_ipF0vc

Dáte konkrétní příklad?

Třeba slovo faggot - hanlivé označení pro homosexuála. To slovo vzniklo, aby lidi ponižovalo. Nikdy jsem ho nepoužíval a používat nebudu. Ale když se díváte na stand-upy staré třeba třicet let, tam je slyšet hodně. Nicméně pro některé lidi začíná být urážlivé slovo tlustý, fat. Různá slova navíc mění během let význam. Slova, která byla ještě před pár lety naprosto v pořádku, jsou dnes nepřijatelná.

Je to přehánění?

Určitě to někdy lidé přeženou. Třeba když vám někdo řekne, že nemůžete nikdy mluvit o celých tématech. Před pár lety se vedla debata o tom, že by se nemělo nikdy vtipkovat o znásilnění. To odmítám. Nebo se mi jednou stalo, že jsem během vystoupení použil termín „non-white“ jako souhrnné označení pro lidi jiných ras než bělošské. A bylo mi řečeno, že to nemůžu použít, protože to staví ty jiné rasy do negativního světla. Ale já jsem prostě jen potřeboval jedno slovo, kterým bych označil lidi, kteří nejsou bílí. Další příklad byl sitcom, v němž jsem hrál – Studio 30 Rock. Měli jsme díl o N-word, tedy o zástupném výrazu pro hanlivé označení černocha, a dokonce i toto zástupné slovo, které není nijak urážlivé, jsme mohli během epizody vyslovit jen jednou nebo dvakrát. To bylo hodně divné. A velmi nebezpečné je, když vás někdo velmi rychle zapudí a zcela odmítne na základě jednoho jediného slova. A to se hodně děje v prostředí sociálních sítí.

Vidíte v tom i systémové nebezpečí?

Každopádně fašismus může přijít zprava i zleva. Pokud se na věci nedíváte komplexně, pokud nevidíte jednotlivé odstíny a vrstvy a prostě nastavíte plochá pravidla. Pokud jen vyhlásíte, že se nesmí mluvit o tom či o onom - to je nepřijatelné. A zleva takových prohlášení přichází celkem dost. Někdy mají pravdu, jindy ne. Napravo zase máme lidi, kteří říkají, že podporují svobodu projevu. Někteří se tak skutečně chovají, jiní ne. Někteří využívají svobodu projevu k tomu, aby mohli nerušeně hlásat svoje bigotní či nenávistné postoje. Neexistuje jeden seznam pravidel; ani nemůže. Lidi prostě chtějí jednoduchý návod. Ale to je nesmysl, život je složitý, jazyk je složitý. Platí, že je vždy nutné posoudit každou situaci zvlášť.

Problém střelby na školách vyřešíme pomalejšími kulkami! (Judah Friedlander) • Autor: Matěj Stránský
Problém střelby na školách vyřešíme pomalejšími kulkami! (Judah Friedlander) • Autor: Matěj Stránský

A máte ve svém současném výstupu něco, u čeho zvažujete, jestli si to můžete dovolit říci?

Mám jeden vtip, který je nový, a ještě na něm pracuju. A nevím, jestli ho tam nechám, vyhodím ho, nebo co s ním provedu. Mluvím o tom, jestli je dobré vyřešit střelbu na školách tím, že ozbrojíme učitele. A říkám, že ten problém vyřešíme pomalejšími kulkami. Naše děti jsou líné, tlusté, pomalé – dejme tlouštíkům šanci! A jak už jsem zmínil, někteří lidé začínají považovat slovo tlustý za urážlivé. Nicméně publikum se na tomhle místě vždy směje-  a já přemýšlím nad tím, čemu se směje. Je to proto, že si lidi rádi dělají srandu z tlustých lidí? Nebo proč?

Já to chápu tak, že si děláte legraci z odpůrců regulace zbraní, kteří přicházejí s nesmyslnými návrhy typu ozbrojení učitelů.

Přesně tak, střílím si z těchto fanatiků - a taky poukazuji na to, že místo toho, abychom se bavili o podstatě problému, tak se bavíme o hloupých řešeních. Ale se strážci politické korektnosti, kteří hlídají každé slovo, si říkám, jestli náhodou nejsem špatný člověk, když mluvím o tlouštících. Na straně druhé to bez „tlouštíků“ nefunguje tak dobře.

Vystupujete od roku 1989. Jak se svět humoru za tu dobu změnil? Někde jste zmínil, že komici dnes třeba mají více možností, kde vystoupit.

Určitě, v tomto směru je to skvělé a byznys kvete. Na straně druhé do světa humoru hodně pronikla korporátní kultura v tom smyslu, že o věcech často rozhodují velké komise místo toho, aby to rozhodl jeden člověk se vkusem.

Vystupujete na amerických univerzitách? Řada vašich kolegů to odmítá právě kvůli striktním pravidlům.

Vystoupení na univerzitě je specifické v tom, že si vás najmou a určí vám pravidla. Buď souhlasíte, nebo ne. S tím nemám vůbec problém, mají na to právo. A navíc k tomu různé univerzity přistupují různě - někde vám dají mantinely, jinde vůbec. A někde vyloženě chtějí přisprostlou a vulgární show. Ale myslím, že obecně v oblasti, která má tolik odstínů a nuancí, jako je humor, nebudou striktní pravidla nikdy fungovat. A když je budete vyžadovat, tak budete vypadat jako blbec.

Mezi lidi odmítající vidět nuance a odstíny ovšem patří i někteří vaši kolegové: říkají radikální věty o konci humoru, i když vidíme, že to tak úplně není.

Naprosto souhlasím. Velmi často tyhle věci říkají lidé, kteří jsou naštvaní, že někdo odhalil jejich bigotní vidění světa.

Co je hlavní smysl humoru?

To je skvělá otázka. Tím se vracíme k tomu, o čem už jsme mluvili – tedy k požadavkům, aby se nikdy nevtipkovalo o znásilnění nebo o zneužívání dětí. Pro lidi, kteří to zažili, přece může být humor jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat. Člověk, který tu věc zažil, o ní nemůže vtipkovat? O svém vlastním traumatu? To je absurdní. Pokud to někdo prožil, má mít možnost o tom mluvit tak, jak uzná za vhodné. A na argument, že to někteří lidé rozruší nebo naštve, vždy říkám, že to je zkrátka život.

Co argument někoho, jehož rodina celá zahynula v Osvětimi, že prostě nechce slyšet vtipy o holocaustu.

Už jsem to řekl několikrát – velmi záleží na kontextu. Záleží na tom, co a jak řeknete. V mém pořadu na Netflixu zazní vtip, který není přímo o holocaustu, ale přijde řeč na Hitlera. Krátká verze: moje jméno je velmi židovské, takže jsem si myslel, že jsem Žid. Jenže mi někteří Židé začali říkat, že nejsem Žid, protože mám sice židovského otce, ale katolickou matku. Mnoho Židů, zejména v Americe, vás za Žida nepovažuje, pokud nemáte židovskou matku. A dají vám i nevybíravě najevo. Takže v tom fóru říkám, že když byl ve fašistickém Německu Židem každý, kdo měl minimálně jednoho židovského prarodiče, tak byl vlastně Hitler více inkluzívní než někteří Židé. To není vtip o holocaustu ani neříká, že si myslím, že holocaust je vtipný. To je vtip o tom, že lidé posuzují jiné lidi na základě věcí, které by vůbec neměli hrát roli - třeba proto, že je sami nemohli ovlivnit.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].