Cesta na Kokořínsku i nebezpečná kosatka

V aktuálním Respektu 30/2019 najdete text Zbytečnost, která dává smysl pojednávající o tom, co znamená ve 21. století slovo dobrodružství. Následující  anketa je jeho doplněním a pozvánkou koupi nového čísla.

Ladislav Zibura, cestovatel a spisovatel: Dobrodružství je, když zažívám něco, co je pro mě neobvyklé, intenzivní, nové a neznámé. Mám ho moc rád, protože pocitově si jím člověk prodlužuje život, jelikož má zbystřené smysly. Zažívá hodně nového, uvědomuje si každý okamžik a pak má pocit, že toho zažil spoustu. Hodně lidí si ho spojuje s nebezpečím, ale myslím, že to nemusí jít ruku v ruce. Dobrodružství může člověk najít v banálních situacích. Dobrodružstvím všedního dne může být i vybočení ze stereotypu, třeba místo tramvají jet do práce na sdíleném kole, když neznám trasu. Naopak nevnímám jako větší dobrodružství, když někdo skočí s padákem.

Příkladem dobrodružství, které může podniknout každý, je vyrazit někam na cestu do lesa před západem slunce a jít až do východu. Člověk zažije západ i východ slunce. V noci je v přírodě všechno jinak, jsou slyšet jiné zvuky, člověk jinak přemýšlí, přinese to spoustu nových věcí. Tohle dobrodružství je dostupné a může ho vyzkoušet každý. Nedávno jsem zažil takové dostupné dobrodružství se svojí slečnou. Zjistil jsem, že ještě nikdy nespala pod širákem, tak jsme šli na Kokořínsko a našli tam ve skalách něco mezi převisem a jeskyní a přespali tam. Ještě před noclehem v jeskyni jsme se nazí vykoupali v rybníce. K té jeskyni nás dovedla stará cesta podél potoka. Zamýšleli jsme se nad tím, že tyhle staré cesty, které vznikaly odedávna podél potoků nebo údolími, kudy přirozeně chodili lidé, existují určitě stovky let. Tahle tu mohla být klidně od dob Římanů, a tudíž i v té jeskyni musely přespat tisíce lidí v různých historických dobách. Jak jsme o tom mluvili, najednou se z banálního zážitku stalo dobrodružství.

Ondřej Tomek, investor a jachtař: Pro mě určitě bylo dobrodružství, když jsem se svým kamarádem Oldřichem Karáskem poprvé v životě na jachtě přeplul Atlantik. Zažil jsem tam zajímavou zkušenost a hluboké poznání, které mě vnitřně obohatilo a změnilo. Do jachtingu jsem šel poté, co jsem  prodal Centrum.cz.  Založení a provozování toho portálu, to byla léta strávená v kanceláři, kdy jsem žil hrozně rychle, všechno bylo o číslech, každé ráno vás někdo hodnotí, jste neustále pod tlakem. I v mládí jsem byl hodně orientovaný na výkon, sportoval jsem. Po prodeji Centra jsem odjel na jachtu, protože jsem chtěl hodně zpomalit a vidět jiný svět.  Nový, míň výkonový. Vnímat svět jinak. Potkal jsem Oldu, který je hodně intuitivní člověk a zkušený mořeplavec. On mě během plavby naučil pracovat s intuicí a zvýšit sebeovládání.

Když vyplujete na plachetnici na Atlantik, máte před sebou tři tisíce kilometrů a plujete průměrnou rychlostí sto až sto padesát kilometrů denně, když fouká dobře. My měli starou bárku a pluli pomaleji. Jste prostě několik týdnů v prostředí, které vás vyčerpává. Když plujete ve dvou, točíte se ve čtyřhodinových službách, kdy jste buďto na palubě, anebo spíte. Každý je po nějaké době opotřebovaný. Když se díváte z lodě a vidíte třeba něco černého v dálce, tak si časem začnete říkat, že z toho nic nebude, že to bude dobré. Tělo už je unavené a začíná podvědomě šetřit energii. Něco v takové chvíli udělat totiž znamená snížit plachtu, hodit ji do pytle, vyndat menší a vytáhnout ji nahoru; to všechno na lodi, která je těšně nad hladinou. Ale jachtaři mají pravidlo, že když vidíte mrak a napadne vás, že by z toho mohlo něco být, máte poslechnout intuici, vypnout vnitřní hlasy a automaticky plachtu vyměnit. Tohle funguje i v životě, což jsem dřív neuměl. To pro mě bylo silné poznání.

Zažili jsme i riskantní situace, třeba těžkou bouřku, kdy jsme se přivazovali ke stěžni, aby nás to nespláchlo. Trvala několik dní, kdy jsme vůbec nespali. Ale zpětně ji nevyhodnocuji jako to největší nebezpečí. Když se držíte pravidel, tak to zvládnete. Byly nebezpečnější situace, třeba když k vám přijede kosatčí rodinka, máma, táta a potomek, tak jste ve velkém ohrožení. Bylo zrovna bezvětří a stáli jsme na místě. Kosatčí otec přijel blíž. Pak se celý zvedl, postavil se celý do výšky a díval se na nás zhruba výšky našeho stěžně. Bylo to jen o tom, jestli se rozhodne nás zavalit, nebo ne. Měli jsme malou loďku a byli uprostřed Atlantiku; kdyby nás převrátil, měli bychom obrovské problémy. Byl tak blízko, že jsem si mohl na něj sáhnout. Ale on zajel do vody a s rodinou zas odplaval. Srážka s velrybou je častou příčinou úmrtí na plachetnicích. Narazí do vás a převrátí vás, anebo vám urve kýl. Je důležité být v takových chvílích rizika chladnokrevný, což já naštěstí jsem.

Asi největší poznání pro mě je, že dnes bych nikdy neřekl, že jsem dobyl Atlantik tím, že jsem ho přeplul. Dnes to vidím tak, že mi to bylo umožněno. Než jsem odjel, byl jsem dobyvatel, který chtěl být lepší a vyhrávat.

Vavřinec Hradilek, vodní slalomář, kajakář a závodník: Pro mě je dobrodružství spojené hlavně se sportem, protože jsem vyrostl na vodě a mezi vodáky. Právě pocit dobrodružství je důvod, proč jsem u toho sportu zůstal. Jedno z mých prvních velkých dobrodružství bylo, když jsem odjel na Nový Zéland. Byl jsem na vysoké škole a ještě jsem si neuvědomoval, že se budu živit sportem profesionálně. Našetřil jsem si peníze a odletěl tam s tím, že mě to někam posune. V letadle jsem si uvědomil, že vůbec nevím, do čeho jdu. Měl jsem kajak, pádlo a to bylo prakticky všechno.

Zažili jsme tam toho spoustu. Jendou jsme byli na jednodenním výletě s kajaky. Jeden farmář nás helikoptérou vyvezl s kajaky do hor, vysadil nás tam uprostřed džungle. Měli jsme naplánovaný jednodenní sjezd jedné divoké řeky. Nebylo na to moc času. Ten den byl zvláštní. Byli jsme čtyři. Já a ještě jeden kluk z Irska jsme nebyli moc zkušení. Na Irovi jsem viděl, že se bojí a že není v pohodě. Snažili jsme se tedy tempo držet podle něho, bylo znát, že mu z toho sjezdu není moc dobře, ale nechtěl to dát najevo a neřekl stop, konec. Měl pocit, že se musíme dostat do setmění dolů za každou cenu. Po čtyřech pěti hodinách sjezdu, kdy zbývaly dvě hodiny do setmění, si ošklivě vyhodil rameno a zůstal viset v jednom kaňonu. Dostali jsme ho ven a pokusili se ho nahodit, ale to jde u svalnatého chlap těžko.

Museli jsme jednat rychle. Rozhodli jsme se, že jeden místňák zůstane se zraněným Irem v džungli a já s druhým místním klukem doplujeme do civilizace sehnat helikoptéru. Blbé bylo, že před námi byl nejtěžší úsek řeky, který se normálně přenáší a podle průvodce mělo splutí trvat tři a půl hodiny. My měli dvě hodiny do setmění, abychom kamaráda ještě ten den dostali do civilizace. To znamenalo to fakt napálit. Nemohli jsme si tudíž peřeje prohlížet, hrozilo velké nebezpečí, že se něco stane i nám a zůstaneme tam viset všichni.

Takže jsme jeli a doteď si nemyslím, že jsem byl někdy jindy víc fyzicky i psychicky vyčerpaný než tehdy. Pili jsme vodu, co na nás cákala. Jen dvakrát jsme vystoupili, abychom se předem podívali na nějaké fakt těžké vodopády. Stihli jsme to za hodinu a půl. Sjeli jsme něco, co možná předtím nikdo nesjel, navíc strašně rychle. Na první farmě jsme začali telefonovat o pomoc, ale než našli pilota, už se stmívalo. Přiletěli tam a nikoho nenašli, protože už byla tma. Já byl vyčerpaný ze sjezdu a z adrenalinu a zároveň psychicky dole z toho, že tam někde ve tmě leží kamarád a hodně trpí v zimě a bolestech. Nezamhouřil jsem z toho stresu oko. V pět ráno byl druhý pokus s vrtulníkem, to už ho našli a přivezli do nemocnice. Naštěstí přežil.

Mám to nastavené tak, že v těchhle momentech mi mozek dokáže hrozně dobře fungovat. A uvědomuji si, že k vykonávání nějaké činnosti na vrcholu svých schopností vlastně potřebuji stres. Abych měl pocit, že je dělám dobře, potřebuji mít záběr adrenalinu. Dostat se do té magické zóny. Když rutinně sjedu nějakou řeku na kajaku, tak mě to baví, ale do té své zóny se dostanu jen na fakt divoké peřeji, kde jde o život, anebo na závodech.

Monika Benešová, autorka knihy Moje Pacifická hřebenovka: Pro mě největší dobrodružství bylo, když jsem v roce 2017 během pěti měsíců ušla pěšky horskou stezku Pacific Crest Trail přes celou Ameriku. Největší dobrodružství na tom bylo to, že jsem se postavila všem, kteří mi říkali, že jsem na to moc nemocná, že to nezvládnu. Předtím jsem byla mladá holka z malého města, přišla jsem do Prahy a pracovala tam jako novinářka. Praha mě semlela, bylo toho na mě moc, byla jsem v neustálém stresu a moje životospráva se zhoršovala. Vyústilo to ve vážné zdravotní problémy se střevy.

Představte si, že máte rok střevní chřipku; takový byl můj život. Nakonec jsem se sesypala, ukončila práci a vztah a odešla zpět domů k rodičům. Byla jsem zavřená doma, což je u šestadvacetileté holky průšvih jak mraky. Vzpomněla jsem si tehdy, že jsem odjakživa snila o tom ujít ten slavný americký trek. A řekla si, že to musím zkusit. Rodiče, doktoři a všichni mě odrazovali. Ale já si řekla, že to aspoň zkusím. Když jsem pak uviděla první značku hřebenovky, tak jsem věděla, že už jsem vyhrála. Něco jsem se svým životem udělala, i když vypadal beznadějně.

Každý den jsem zažívala nové věci. Brečela jsem, vztekala se, ptala se sama sebe, proč to dělám, ale vždycky jsem znovu našla vnitřní sílu jít dál. Překážek byla spousta. Na začátku jsem měla na nohách deset puchýřů a hrozně to bolelo. Můj celkový zdravotní stav byl fakt špatný. Pak jsem nabrala fyzičku a zdravotní potíže ustoupily, ale začaly jiné překážky. Trasa vede přes hory, člověk nastoupá tisíce výškových kilometrů. Probudila jsem se třeba jednou v poušti, kde jsem spala bez stanu, s tarantulí na obličeji. To byl moment, kdy jsem řekla, že na to kašlu. Ale přežila jsem to a našla odvahu jít dál. V noci jsem pak potkala pumu, tam šlo o život; měla jsem štěstí a ona mě nechala být. Ve vysokých horách mě v noci chytla sněhová bouře a měla jsem omrzlé ruce, nohy a půlku zadku. Ale šla jsem dál, i když to hrozně bolelo.

První měsíc byl o fyzičce, ty další čtyři o hlavě. Je těžké ráno vstát a jít dál, když člověka všechno bolí. Nebo když ve městě vidí, jak jsou lidé na prázdninách a mají se skvěle. Člověk se musí vrátit na trail, do námahy a nebezpečí. Spousta lidí, co tu stezku jdou, skončí, když vidí pohodu a komfort. Změnilo mě to. Odjížděla jsem vycucaná a vyhořelá, ale vrátila jsem se s nadhledem. Zjistila jsem, že můj zdravotní problém pramenil ze stresu života ve městě a z mého psychického nastavení. Po návratu mi lékař řekl, že můj stav se neuvěřitelně zlepšil. Nikdo neví, proč to tak je, ale já to vím dobře.