Dělnická třída je dnes často zesměšňovaná
Tak jako každý rok i letos jsem pro vás vybral texty, které ilustrují rok 2023. Pokud nepatříte mezi naše předplatitele a chcete si vybrané texty a rozhovory přečíst, předplatit si nás můžete už za 180 kč na měsíc. Budete mít k dispozici aktuální texty, jejich audio podobu a přístup do archivu od roku 1989. Můžete tak učinit na adrese predplatne.respekt.cz.
Erik Tabery, šéfredaktor
Čtěte článek ze speciálu Respektu
Pravidelně pro vás připravujeme zvláštní vydání, zaměřená na historii, vědu, rozhovory s inspirativními osobnostmi nebo věnující se klíčovým událostem současnosti. Aktuální speciál se jmenuje Nezapomenutelné ženy, a najdete ho (spolu s ostatními speciály) v našem eshopu.
Když socioložka Kateřina Nedbálková chtěla zjistit, jak dnes vypadá práce dělníka v továrně, několik let navštěvovala obuvní fabriku a pracovala tam jako řadová brigádnice. „Připadalo mi zajímavé podívat se na lidi, které můžeme objektivně označit za dělnické profese, a zkoumat, jak sami vnímají svou práci a pozici ve společnosti,“ říká autorka knihy Tichá dřina.
Když se potkají dva neznámí lidé, jedna z prvních otázek bývá „co děláte za práci“. Do jaké míry platí, že jsme to, co děláme?
Když jsem v rámci výzkumů mluvila s lidmi, kteří dělali manuální práci, odpověď ohledně práce odbyli často jednou větou s tím, že to není nic zajímavého, že nevědí, co by o tom víc řekli, a že o tom nechtějí mluvit. Ale obecně je to tak, že je to skutečně jedna z prvních otázek. Vždycky si říkám, že bych zkusila něco jiného, ale je to dost těžké. Pro spoustu lidí práce funguje jako něco, na čem si zakládáme a kým jsme. To, jak se identifikujeme s prací, z mého pohledu socioložky hodně souvisí s třídou, s genderem a dalšími věcmi. I v různých částech života pro nás práce může být rozdílně důležitá.
Když manuálně pracující lidé nechtějí mluvit o své práci, čím to nahrazují?
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
