Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovor

Můžeme být odvážní,  ale nemůžeme být blázni

Krajhanzl02_jaros
Jan Krajhanzl • Autor: Milan Jaroš

Ekopsycholog Jan Krajhanzl říká, že strašení důsledky klimatické změny lidské postoje nezmění.  Klíčem k boji se změnou klimatu může být v Česku hluboce zakořeněná „svěrákovská“ nostalgie. „Pro českou náturu by stálo za to udělat velkou kampaň za českou krajinu. Takovou pro všechny, ať volí Babiše, Zemana nebo kohokoli jiného, pro všechny, kterým je líto, jak z krajiny jejich dětství ubývají babočky, skřivani a koroptve,“ říká.

Nedávno se třeba v Británii masivně demonstrovalo za boj proti změně klimatu, demonstrující na několik dní paralyzovali centrum Londýna. U nás protestují studenti, veřejnost se k nim ale příliš nepřidává. V čem je problém? Jsme jiní?

Ulice není úplně nejlepší indikátor nálady české veřejnosti. Na demonstrace proti válce v Iráku chodilo u nás 300 lidí, přitom podle průzkumů s ní nesouhlasilo 70 procent veřejnosti. Obecně bych řekl, že Češi masově demonstrují pouze ve věcech, které jsou otázkou velkého celospolečenského sporu, jako to bylo v případě Děkujeme, odejděte!, proti škrtům Nečasovy vlády nebo v současné době proti Babišovi. Na rozdíl od většiny západních zemí není účast na demonstracích v rejstříku běžného českého občana. Raději podepisujeme petice nebo jsme vyhlášení posíláním dárcovských esemesek.

Přesto, globální změna klimatu je zjevně problém, pro který se veřejnost daří zaujmout jenom minimálně.

To nebude ani zdaleka pravda. Agentura Median zveřejnila na přelomu roku průzkum, ze kterého vyplývá, že strach z klimatické změny tady roste nejrychleji ze všech problémů, které společnost vnímá. Počet lidí, kteří ji považují za velmi závažnou hrozbu, konkrétně vzrostl za rok o 14 procent, a dohromady vnímá změnu klimatu jako velmi nebo středně závažné ohrožení 86 procent Čechů. To je v podstatě stejný výsledek jako v případě terorismu. Největší hrozbou, jen o pár procent vyšší, je pak pro nás nedostatek vody, a ten, jak víme, s klimatickou změnou úzce souvisí. Trend do budoucna je tedy jasný.

Nicméně na veřejnou scénu se neustále vrací popírání existence změny a vědeckého konsenzu, bagatelizace, vysmívání, v Česku je oblíbené slovo ekoterorismus. Proč je sdělení o hrozbě klimatu tak obtížné předat veřejnosti?

Pokud nevidíme kompetentní reakci ze strany politiků, je to spíše otázka politické reprezentace než veřejného mínění. Třeba na migrační krizi jsme si docela dobře vyzkoušeli, že politici nejsou rovným zrcadlem, které věrně odráží nálady veřejnosti. Naopak, hodně je deformují, pohled některých hlasitých menšin rádi zveličují a mlčící většinu nevidí. Tady přece tenkrát nebylo 70 procent veřejnosti, která by chtěla potápět lodě s uprchlíky nebo natáhnout ostnatý drát na hranicích. Ale politická scéna chvílemi vypadala, jako by to tak skoro bylo.Takže veřejnost zajímá životní prostředí a ochrana přírody, média a politici to ale neodrážejí. Když jste vydali spolu s Tomášem Chabadou a Renatovou Svobodou knihu Vztah české veřejnosti k životnímu prostředí, překvapilo mě, jak začíná optimisticky. Uvádíte, že pro 94 procent společnosti je ochrana přírody důležitá.

Je to tak, je ale potřeba v tom rozlišovat. Můžeme si to představit jako schodiště. Na první schůdek by vykročila skoro celá česká populace: tam stačí jenom říct, že ochrana přírody a životního prostředí je důležitá a měla by se podporovat. Je to obecné přesvědčení zhruba na úrovni tvrzení, že je důležité být zdravý nebo mít poctivé politiky. Druhý schůdek už je zajímavější, ukazuje, kolik občanů aktivně podporuje kroky státu při ochraně životního prostředí. A to už se týká zhruba dvou třetin populace. To ale dává pořád docela slušný bianko šek politické reprezentaci celou řadu opatření udělat. Pročetli jsme všechny dostupné průzkumy veřejného mínění v oblasti ochrany přírody a životního prostředí za posledních 11 let a byli jsme překvapeni, u kolika problémů by veřejnost tleskala, kdyby český stát začal něco aktivně dělat.

Například?

Řešit špatné hospodaření v českých lesích. Špatné zemědělské hospodaření. Řešit znečištění ovzduší.

A další schod?

Tam už je ochota lidí dělat něco v osobním životě. A to už je vysoký schod, na ten vykročí ještě méně lidí. Třeba v loňském roce něco dělalo proti změně klimatu podle vlastních slov asi 38 procent Čechů. A to může být ještě nadsazené. Když se lidí zeptáme na rovinu, jestli by byli ochotni kvůli ochraně životního prostředí platit vyšší ceny nebo daně, případně snížit svou životní úroveň, tak to procento ochotných vychází na 15, maximálně 25 procent. Jinými slovy, přírodu mají rádi v podstatě všichni, nicméně dělat něco pro ochranu životního prostředí je ochotno výrazně menší procento. Většina Čechů přitom souhlasí s tvrzením, že pokud by dnešní přístup k životnímu prostředí nadále pokračoval, ve velmi brzké době přijde katastrofa.

Reklama
Reklama

Změna klimatu je z hlediska psychiky neskonale komplikovanější problém než „rozbila se mi pračka“ či „vyhazují mě z práce“.

Tweetni to

Tady ale zjevně něco nefunguje. Lidé tedy vědí, že problém existuje, věří tomu, že je ohrožuje, a přesto nejsou ochotni nic dělat? Jak je to možné?

To není, že by nedělali nic, Češi jsou například špičkoví třídiči odpadu. Také jsou poměrně vepředu v tom, jak málo vyhazují jídlo a využívají různé zbytky. Ale ve věcech, které by pohnuly situací výrazně, třeba v občanské angažovanosti, patří v Evropské unii mezi poslední.

Změnu klimatu ale třídění odpadků asi úplně nevyřeší. Je změna klimatu nějak specifický, a proto obtížně řešitelný problém?

Je totálně specifický, z pohledu psychologie je to vlastně považováno za dokonalý souběh všech různých překážek, které je nutné překonat. Problém všech problémů.

S klimatickou změnou je to podobné. Možná by lidé měli být rozumnější. Možná by měli být víc Mirkové Dušínové. Ale prostě nejsou. 

Tweetni to

Co nám brání se právě s touhle klíčovou věcí vyrovnat?

No, je toho opravdu hodně. Tohle není problém typu „rozbila se mi pračka“ nebo „chtějí mě vyhodit z práce“. Změna klimatu je z hlediska lidské psychiky ještě neskonale komplikovanější. Začíná to třeba tím, že je v podstatě neviditelná. Odpadky vidíme, „přilepit“ klimatickou změnu na konkrétní jev je ale strašně obtížné. Lidé jsou ovšem vizuální bytosti, mluví se dokonce o „vizuální závislosti“. A mnozí jsou přesvědčeni, že situace by vypadala úplně jinak, kdyby skleníkové plyny nebyly průhledné, ale třeba fialové. To bychom nestrpěli.

Tedy co oči nevidí… a tak dále.

Přesně tak. Druhá věc je, že změna probíhá pomalu. Není to nic dramatického, jako když vám bouchne chemička. To je pak katastrofa, kterou všichni řeší. Změna klimatu ve srovnání s tím probíhá vlastně pomalu, průběžně, nenápadně.

18
Jan Krajhanzl • Autor: Milan Jaroš

Takže to spíš než jako skutečný problém zní jako teorie?

Když to srovnáme například s odpadky, tak ano, protože kde si na klimatickou změnu můžu přímo sáhnout, kde můžu ukázat prstem: Tohle je změna klimatu? To souvisí i s problémem vzdálenosti. Pro mnoho Čechů je klimatická změna něco, co se odehrává jinde nebo jiným lidem. Topí se lední medvědi, potápějí se tichomořské ostrovy, tají ledovce, které u nás beztak nejsou, případně se předpokládá, že to ovlivní další generace. I náš průzkum z roku 2015 ukazuje, že většina Čechů je stále přesvědčena, že je to změna, která nedopadne na ně. Dopadne na svět, zvířata, rostliny, následující generace.

V odpovědích na otázku, zda zasáhne je osobně, jejich kraj, rodinu, jdou ale procenta rychle dolů. V psychologii se tomuto jevu říká „srovnávací optimismus“, lidé automaticky podceňují nebezpečí ve vztahu k sobě samým. Je to způsob obrany před úzkostí. Podobně jako si nepřipouštíme, že skoro na každého z nás vychází ve stáří nějaký ten infarkt, rakovina nebo něco podobného. Navíc hrozbu změny klimatu nezakoušíme přímo, ale především skrze média.

A to je problém?

Média mají svůj způsob vyprávění, které není věrnou kopií reality, zrcadlí se v něm trendy, témata, zájmy vydavatele, inzerentů, politických skupin. Změna klimatu je složité téma, a ne všechna média jsou motivovaná přinášet tu zprávu tak, jak ji vědci popisují. A třeba o snižování biodiverzity, které představuje podle vědců přinejmenším stejně závažný problém jako změna klimatu, se v médiích mluví a píše osmkrát méně. U problému tak celoplanetárního významu to může znít absurdně, ale důvodem je zřejmě také to, že zatímco Mezivládní panel pro klimatickou změnu je tu 31 let, Mezivládní panel OSN pro biodiverzitu existuje teprve od roku 2012 a svou mediální pozornost si musí teprve získávat.

Možná taky člověk nechce slyšet zase další katastrofickou zprávu.

Tím se dostáváme k další rovině. Čím více lidem drasticky líčíte přicházející apokalypsu a čím méně je jasné, jak to konkrétně řešit a vyřešit, tím více před tím budou lidé zavírat oči. Je to, jako by vám někdo řekl, že máte nějaký druh rakoviny, na který v současnosti neexistuje skoro žádná léčba. Jednou z nejobvyklejších reakcí bude to popřít, vytěsnit – prostě zkusit žít, jako by se nic nedělo, aspoň dokud to jde.

Na nebezpečí přece člověk normálně reaguje…

Ale důležitá je ta druhá podmínka. Pokud pro určitý problém známe aspoň trochu použitelné řešení, tak to může být mobilizující. Ale pokud máte něco, co všichni popisují jako zásadní ohrožení pro Zemi, ale přitom ta řešení jsou buď bezzubá, nebo jsou naopak naprosto nepředstavitelná, tak je to úplně jiná situace.

Takže lidé informace mají, ale prostě strkají hlavu do písku?

Ano. Ale ona to není úplně vědomá reakce. Běžně zavíráme oči před celou řadou problémů, které neumíme vyřešit. Pro člověka jsou ideální problémy střední závažnosti – ty ho dostatečně motivují k tomu, aby je řešil, ale nevyvolávají ochromující strach z toho, co mohou způsobit. A klimatická změna je obrovská hrozba.

Vy jste v jedné přednášce líčil pozoruhodné zjištění, že ve Spojených státech, kde je změna klimatu velmi politickým tématem, se v průzkumech ukazuje, že čím vzdělanější demokrat, tím větší přesvědčení, že je se situací potřeba něco udělat, čím vzdělanější republikán, tím silnější popírač, který nevěří, že vůbec změna existuje. Není to tedy zjevně ani otázka vzdělání nebo inteligence.

To tedy není. Klimatická změna nenápadně konfrontuje naši identitu, náš obraz světa. Čtete si o ní v novinách, a najednou nevíte, jestli se vám splní váš sen, že s úsměvem a obklopeni vnoučaty pokojně zestárnete na chalupě. Nabízí to náhle úplně jiný obraz budoucnosti. A konfrontuje to také světonázor mnoha lidí, například že se budeme mít pořád lépe a lépe, nebo že volný trh všechno vyřeší. A to je tak strašně nepříjemné, že lidé často radši použijí intelekt k tomu, aby zastavili proud nepříjemných emocí, a nikoli aby změnili vnější realitu. Důležité je hledat vyprávění o klimatické změně, ve kterých si většina veřejnosti najde něco, co bude s jejich pohledem na svět rezonovat. Víc než rozumu se to týká životních hodnot.

Jak vlastně lidé používají rozum? Osvícenská představa pracuje s ideálem, že si na základě objektivních informací zformujeme názor a potom budeme na jeho základě jednat. Tohle zní dost jinak.

Stojí za zmínku Daniel Kahneman, jediný psycholog, který získal Nobelovu cenu. Dostal ji za sérii experimentů, v nichž popsal řadu limitů lidské racionality. Ukazuje, že v málokteré oblasti se lidé rozhodují tak racionálně, jak bychom si představovali. Často používáme racionalitu spíše jako nástroj „racionalizace“, bráníme s její pomocí svoje postoje a svůj obraz světa, svoje často iracionální rozhodnutí. Přesně tak to zjevně dělají i demokraté a republikáni – čím jsou intelektuálně šikovnější, tím účinněji brání vlastní pozice. Výzkumy v tomto směru se dělají od sedmdesátých let a ukazují, že přesvědčení, že znalosti mění lidské postoje a ty zase dál mění lidské chování, je naivní, že to takhle prostě nefunguje.

Na tom ale stojí spousta optimismu a víry v pokrok.

Ano, a také spousta programů školní protidrogové prevence. Ale takhle to opravdu nefunguje. Vědí to v reklamě – kdy jste naposled viděl reklamu, která vám nabízela věcné a relevantní informace? Vědí to v politickém marketingu, ta nejúspěšnější strana u nás se v tom vyzná rozhodně. A když se poctivě zamyslíme nad svým životem, přiznáme si to také. Kdyby informace vedly k racionálním rozhodnutím, tak už na světě dávno nejsou žádní kuřáci, žádní lidé trpící přejídáním, nikdo, kdo by nedodržoval zdravou životosprávu. A to jde o věci, které ovlivňujeme jen my sami a které se týkají našeho zdraví.

To je ale hrozně pesimistický obraz. Není to vlastně taky jenom výmluva, která zbavuje lidi i nás samé odpovědnosti? Člověk rázem vypadá jako třtina, která se klátí ve větru a ještě sama sobě inteligentně vysvětluje, proč se klátí.

Mně to přijde jako pravdivý obraz. Jsem sociální psycholog. Snažím se brát lidi takové, jací jsou. Vlastně je to úlevné, člověk pak zhruba ví, co má třeba ve vztahu k různým společenským tématům očekávat. Ale nikdo netvrdí, že nejsme někdy schopni postupovat analyticky, vyhodnocovat různé varianty, porovnávat jejich výhody a nevýhody. Ale děje se to za určitých specifických okolností, je to pro nás energeticky velmi náročné, vyčerpává nás to. Není to zdaleka tak běžný způsob využívání inteligence, jak si představujeme.

Nabídnout vizi

Co z toho tedy plyne, když se vrátíme k otázce změny klimatu? Poslední dobou vychází stále drsnější varování před tím, co nám hrozí. Nastartuje to lidstvo k velké změně?

Víte, co je ještě jeden problém? Že klimatická změna je vlastně hrozně nespravedlivá. Vy se můžete strašně snažit změnit svůj život, dokonce i vaše země se může strašně snažit. A ono vás to před důsledky stejně vůbec neochrání, protože někde na opačné straně planety se nesnaží a vy s tím nemůžete nic dělat. Na rozdíl od zdravé životosprávy, kterou ani tak většina lidí nedodržuje, v případě klimatické změny neexistuje přímá vazba mezi vaším úsilím a tím, co vám to přinese. Takže vaše vlastní úsilí je v tomto případě postaveno na poměrně radikálním altruismu, který si vůbec nedělá nároky na odměnu. Pokud se stejně nezapojí i ostatní, tak sucha a povodně vás doběhnou úplně stejně jako ty, kteří neudělali ani ň.

A k vaší otázce. Politici se většinou rozhoupou ve chvíli, kdy to požaduje veřejnost. V Praze se teď díky protestům Fridays for Future a Extinction Rebellion dávají věci do pohybu, Praha 7 vyhlásila koncem května klimatickou nouzi a pražský magistrát má v červnu následovat. Pro velkou změnu celé politiky ale bude klíčové, jestli se českému klimatickému hnutí podaří získat na svoji stranu širší veřejnost.

A jak se to dá udělat, když stojí v cestě tolik překážek?

Je důležité si uvědomit, že nejsme v době před 15–20 lety, o změně klimatu a jeho řešeních víme mnohem více. Už například nemá smysl vést v médiích nekonečné debaty s lidmi, kteří změnu popírají. To je plýtvání silami, věda je v tomto bodě prostě neprůstřelná. Je potřeba se bavit ne o tom, zda máme problém, ale co s ním.

Také už není možné lidem říkat, že mohou planetu zachránit ze svých domácností sérií malých kroků, vyměňováním žárovek a podobně. To klima nezachrání, z hlediska emisí to neupočítáte. Když si vezmete, kolik CO2 vyprodukují uhelné elektrárny Počerady a Chvaletice, tak je to ekvivalent veškeré individuální automobilové dopravy v České republice. Takže je opravdu důležitější lidi mobilizovat k uzavření těchto elektráren než jim vyčítat, že někde kousek popojeli autem. S tím někdy souvisí přehnaný technooptimismus, tedy všechno vyřešíme technologicky. Tak snadné to nebude, náš život se doopravdy promění, energie už nikdy nebudou tak dostupné jako dnes.

Takže na našem úsilí moc nesejde?

Sám jsem vegetarián, nemáme auto, už 13 let jsem kvůli změně klimatu neletěl letadlem. Věřím, že to má smysl. Je to signál, který člověk jako občan a spotřebitel vysílá politikům a firmám. Zároveň vím, že z domácnosti klima nikdo nezachrání. Důležitá je politika, rozhodnutí státu. Jak nastaví pravidla znečišťovatelům a jak podpoří alternativy. Do čeho bude sám investovat. Jak každému z nás usnadní, nebo naopak zkomplikuje šetrné chování ke klimatu v domácnosti.

Tedy přece jenom „bude hůř“?

Nebezpečí je, že lidé, kterým je z toho hodně smutno a třeba toho i hodně vědí, někdy strašně tlačí na pilu. Už jsme si říkali, že od drastického popisu budoucnosti většinou lidé odvrátí zrak, pokud není nabídnuto aspoň trochu použitelné řešení. Šířit kolem sebe paniku bez náznaku inteligentních řešení je krátkozraká taktika. Má sice dobrou šanci bodovat mediálně, ale malou šanci získat na stranu klimatického hnutí širší, dosud nepřesvědčenou veřejnost.

Nejsou ale probíhající demonstrace důkazem, že to funguje?

Hodně držím palce studentským demonstracím Fridays for Future. Když se ale podívám na další iniciativy, tak určitě neplatí, že čím drastičtěji budeme lidem o budoucnosti vyprávět, tím víc lidí přesvědčíme. Podobně drsnou rétoriku zkouší desítky let hnutí za práva zvířat. Ukazují lidem hrozivé záběry z velkochovů. Kdyby to fungovalo, už bychom všichni museli být vegetariáni nebo vegani. Překážka není v tom, že by lidé měli málo soucitu se zvířaty. Tam je zbytečné tlačit. Potíž je v tom, že je pro ně nepředstavitelné, že by maso přestali jíst.

Vždyť je to docela snadné.

Ano? Zkuste si to představit. Když chcete škrtnout z jídelníčku maso, najednou nevíte, co vařit. Jak to vařit. A kde to koupit. A bojíte se, že vám to nebude chutnat. Nebo že to není zdravé. Pokud chce někdo pomoct lidem k omezování masa, potřebuje je přes tyto překážky provést. Od vražděných zvířat většina lidí jenom odvrátí oči. Stejně jako spousta lidí nepřestane kouřit, když jim dáte na každou krabičku morbidní fotografie orgánů zničených kouřením. A s klimatickou změnou je to podobné. Možná by lidé měli být rozumnější. Možná by měli být víc Mirkové Dušínové. Ale prostě nejsou. Nemůžeme je vyměnit. Pokud chce environmentální hnutí získat širokou veřejnost na svou stranu, tak je musí umět oslovit takové, jací jsou.

Takže temné vize budoucnosti nám nepomohou?

Zcela jistě ne. To už máme vyzkoušené, a je na to také spousta výzkumů.

A co tedy vlastně dělat?

První věc je mluvit o budoucnosti naprosto věcně, fakticky, popisovat ji klidným hlasem. Ta fakta přece znějí dost temně sama o sobě. Představte si, že máte doktora, který na vás v ordinaci začne hystericky ječet: „To srdce je na odpis! Málo jste se léčil! Už jste prakticky mrtvý! Rozlučte se s rodinou, sepište závěť, objednejte si hrob!“ A druhého, který vám klidným hlasem říká: „Je mi to opravdu líto, situace je vážná, teď je potřeba to začít řešit, pokud ne, do dvou let se pravděpodobně stane tohle, do pěti let tohleto. Zvažte, co byste pro to mohl udělat.“ Ke komu budete radši chodit? A to mluvíme o lékařích, které lidé musejí navštěvovat – klimatické aktivisty si mohou lidé v televizi přepnout, nebo prostě otočit na další stránku.

A řešení?

Potřebujeme kompetentní, expertní scénáře. Fakt by se nemělo stávat, aby někdo prosazoval cíl, že do roku 2025 budeme mít bezuhlíkovou ekonomiku (jako se to děje v případě Extinction Rebellion, jež nedávno vyvolalo sérii demonstrací v Londýně, pozn. red.), aniž by mohl doložit, že toho je vůbec možné dosáhnout. V případě Británie by to podle jedné studie znamenalo vybudovat 130 tisíc stometrových větrných turbín okolo pobřeží. Zkuste to udělat za šest let. Nebo změnit za stejně krátkou dobu ekonomický systém. Můžeme být odvážní, ale nemůžeme být blázni.

Britský autor George Monbiot otvírá jednu svoji knihu postřehem, že není možné lidem sebrat příběh, kterému věří a který dává jejich životu smysl, a nenahradit ho jiným. Je tohle to, co potřebujeme? Nový příběh, který nahradí ten o individuálním blahobytu a rostoucím bohatství?

Já myslím, že ano. Nabídnout vizi je strašně důležité. Byla by chyba spoléhat na rétoriku sebeomezování a snižování životní úrovně. To přes veřejnost nikdy neprojde. Důležité je kromě nevyhnutelných změn v našem životě ukazovat na to dobré, co ochrana klimatu přinese. Můžeme se bavit, kolik by změna přinesla pracovních míst. Jak by to zmírnilo znečištění ovzduší na Ostravsku. Jak by to zlepšilo naše trávení volného času. Přirovnal bych to k obtížné léčbě choroby. Ta vám může také umožnit žít v určitém smyslu lepší život, když to zvládnete. Takže jsou to příležitosti, které budou pro společnost přínosem, i kdyby se na to, obrazně řečeno, Čína vybodla. Že budeme mít tišší města, kde se líp žije. Že budeme mít více volného času na rodinu. Nebo těsnější sousedské komunity, kde si lidé více pomáhají.

A máme takový příběh?

Řekl bych, že máme dílčí pokusy. Pro spoustu lidí může být třeba přitažlivé, že obnovitelné zdroje mohou přinést decentralizaci, že si na své střeše budou vyrábět vlastní energii. Ale velký, komplexní příběh zatím skutečně nemáme. Nicméně důležité také je, abychom měli hodnověrné, důvěryhodné reprezentanty té nové vize. Pokud má mít klimatické hnutí naději na úspěch, musí být od počátku budováno jako celospolečenské, tedy tak, aby se v něm potkávaly různé politické proudy a společenské skupiny. Inspirací klidně může být Charta 77, v níž se spojoval odpor k režimu, ale nebylo to vyjádření jedné ideologie, byly tam propojeny všechny možné opoziční skupiny. Platilo pravidlo, že mají tři mluvčí: zástupce křesťanské opozice, exkomunistů a kulturní opozice. Tohle tady chybí, velmi široká platforma pro lidi zleva i zprava, pro konzervativce i liberály.

To zároveň znamená, že je zapotřebí hledat velmi kompromisní řešení.

Co nejvíce konsenzuální. Ve Velké Británii zrušili otroctví v 19. století řadou postupných, promyšlených kroků. Ve Spojených státech vedla kampaň ve stylu „všechno, nebo nic“ k rozdělení společnosti a nakonec k občanské válce. Samozřejmě, čím budete militantnější a čím více použijete ideologických fangliček, tím máte menší šanci, že oslovíte širokou veřejnost. Když se ještě jednou vrátím k Chartě 77, ta v roce 1989 vydala Několik vět. To byla první výzva, v níž si Charta vytkla za cíl oslovit širší veřejnost. Vytvořila široce přijatelné požadavky, které nežádaly odstoupení vlády ani nezpochybňovaly vedoucí úlohu KSČ, ale žádaly „jenom“ propuštění politických vězňů a podobně. A to byl najednou pro režim velký problém, protože takovou petici podepsalo několik desítek tisíc lidí. A režim už to nemohl potlačit silou, zvlášť když tam byli podepsáni lidé jako Zdeněk Svěrák, Rudolf Hrušínský, Hana Zagorová nebo Jiří Bartoška. Takže cesta k celospolečenské změně opravdu vede přes široké, názorově pluralitní hnutí.

Veřejnost je zapotřebí důsledně brát jako spojence, nikoli jako školáčky, které budeme kárat za to, jakým způsobem žijí.

Tweetni to

Taková opatrná, měkká cesta?

To bych neřekl. Musí to být důrazné. Úspěšné hnutí má být věcné a korektní v popisu problémů. Expertní v požadavcích, rozhodně odvážné, ale ne naivní a utopické. Musí být razantní, určitě jsou pro změnu statu quo akce v ulicích: demonstrace, petice nebo třeba blokády těch, kteří jsou největšími producenty CO2 a odmítají to řešit. Ale zároveň je tam ta široká společenská koalice. Veřejnost je zapotřebí důsledně brát jako spojence, nikoli jako školáčky, které budeme kárat za to, jakým způsobem žijí. Protože politická změna je důležitější než chování domácnosti, a bez podpory široké veřejnosti k politické změně nedojde.

Na čem by „nový příběh“ šlo stavět?

Z průzkumů, které jsme studovali a sami dělali, vyplývá, že Češi jsou opravdu takoví chataři a chalupáři. Máme silný vztah k přírodě a ke krajině, cítíme tu nostalgii jako Rudolf Hrušínský, když se ve Vesničko má středisková kochá krajinou. K tomu bych přidal lásku ke zvířatům, vzpomenu si na Martu Kubišovou se Zdeňkem Srstkou v pořadu Chcete mě?. A pak je tu takový ten obyčejný český svět, kde jsou důležitější věci než to materiální a sobecké, kde jde spíš o to být mezi svými, s rodinou a kamarády, na nic si nehrát, někam patřit.

Když sem v devadesátkách přicházel dravý kapitalismus, část lidí se mu posmívala, už je sice nebavily socialistické prázdné regály, ale věděli, že peníze nejsou všechno. Pro takovou českou náturu by stálo za to udělat velkou kampaň za českou krajinu. Takovou pro všechny, ať už volí Babiše, Zemana nebo kohokoli jiného, pro všechny, kterým je líto, jak z krajiny jejich dětství ubývají babočky, skřivani a koroptve. Měla by vypadat trochu jako Svěrákovy filmy, trochu jako reklama na české brambůrky, sušenky a pivo. Aby to lidi bralo za srdce, ale taky aby je to zdvihlo z gauče. Aby o tom psala média, a nakonec se k tomu pod tlakem museli vyjádřit všichni politici. Protože jak ukazují nejen naše výzkumy, ochrana přírody má mezi obyčejnými lidmi obrovský nevyužitý potenciál. Stačí v nich začít probouzet to, co v sobě už dávno mají skryté: že máme českou krajinu rádi, že ji nedáme a že ji budeme bránit.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1512
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte