Západ má na Rusko černobílý pohled

Češi jezdí na chatu, Rusové na dáču. Ruský režisér Dmitrij Bogoljubov žije v Moskvě, ale má dáču v městečku Jelňa nedaleko od běloruských hranic. Využil toho a natočil tu dokument nazvaný Provinční městečko E, který měl minulý týden premiéru v českých kinech. Jelňa má do své historie vepsanou druhou světovou válku. Proběhla tu velká krvavá bitva, ve které nacistické Německo táhnoucí na Moskvu utrpělo úplně první porážku. Vítězství to bylo draze vykoupené a Hitlerova vojska zbrzdilo jen na chvíli, ale místní jsou na svoji hrdinskou úlohu náležitě hrdí. Jestliže platí, že v Rusku je Velká vlastenecká válka pro většinu populace nejdůležitější historickou událostí a Den vítězství hlavním národním svátkem, pak v Jelně tohle platí dvojnásob.

Vlastenectví a pohled na válku se ale v Rusku postupně mění - o čemž pojednává právě Bogoljubovův film. Zatímco v době režisérova dětství ještě žili pamětníci války, vzpomínali na ni živě a nečernobíle jako na strašlivou věc, současní vlastenci vyhlížejí další válku a nové fašisty vidí v západních státech, v Evropské unii a NATO. „Je to velký kontrast oproti tomu, co jsem si pamatoval z dětství v Jelně, když jsme tam jezdili na chatu,“ říká Bogoljubov, podle kterého během Putinovy vlády v Rusku zesílila propaganda. Zároveň si ale myslí, že i Západ má o Rusku zkreslenou představu. „Lidé potřebují víru a nějakou identitu. To platí i pro lidi na Krymu. Chtějí být součástí něčeho, co měli, než se Sovětský svaz rozpadl. Po rozpadu SSSR po této identitě zbylo vakuum. A vakuum do sebe musí nasát něco jiného, aby se prostor vyplnil. Proto si myslím, že Rusové přijali nabízené vlastenectví,“ říká režisér.

Váš film se odehrává v provinční Jelně poblíž běloruské hranice, které je však vylíčeno tak, že by to mohlo být libovolné ruské provinční město. Na začátku váš hlas vypravěče říká, že se po deseti letech vrací do městečka, kam jezdil v dětství na chalupu, aby zjistil, co se změnilo. Co se tedy změnilo nejvíc?

V době, kdy jsem do Jelni jezdil jako dítě nebo jako mladý člověk, lidé o válce mluvili jako o něčem, co sami zažili. A mluvili o ní jako o nejhorší věci, která se kdy mohla stát. Válku měli ještě v živé paměti, proto byly živé i jejich vzpomínky. Pamatovali si, že ne každý Němec, který skrze Jelňu táhl s armádou, byl fašista. Že ne každý Němec byl vrah. Před invazí tu žili i Němci, kterým na místním ruském obyvatelstvu záleželo víc než sovětské moci. Historie druhé světové války zkrátka pro místní obyvatele ve vzpomínkách nebyla černobílá. Teď vidím, že se stává černobílou. My jsme dobří, oni jsou špatní. A lidé mají pocit, že fašisté se vrací a musíme se připravit na obranu naší země před novými fašisty, před LGBT aktivisty, před Západem.

Jaký je váš vztah k městu a jak jste tuhle změnu na místě odpozoroval?

Mám tam dáču, což je něco jako chata. V Jelně v mém dětství žilo hodně lidí, kteří válku zažili, ale většina jich už nežije. Když mi vyprávěli své příběhy, snažili se předat dál něco podstatného. Mladí lidé dnes se ale příliš nezajímají, co se stalo. A vše, co vědí, se dozvídají od učitelů a místních politiků, ne od starších lidí. Přitom dříve válka a vzpomínky na ní byly všude; všude se o tom mluvilo. Člověk zaslechl i historky, jak nějaký Němec dal jídlo chudým lidem. Ale dnes ne, v dnešní verzi nás Němci jen mučili a zabíjeli.

Jak vás napadlo tuto změnu zachytit ve filmu?

Původně jsme chtěli natočit film o různých pohledech na druhou světovou válku. Jelňu jsme si vybrali proto, že tam došlo k významné bitvě druhé světové války - a válka je s tím městem pevně spjatá. Chtěl jsem sbírat skutečné příběhy od pamětníků a z nich natočit film. Ale po příjezdu do Jelni jsem zjistil, že pamětníků už mnoho nežije. Zároveň jsem si všiml, že na ulicích je možné stále častěji vidět mládež v uniformách a se zbraněmi v rukou. Že na veřejnosti i ve školách přibylo propagandistických projevů. Byl to velký kontrast oproti tomu, co jsem si pamatoval. Měl jsem pocit, že lidé v Jelně zapomněli, co válka skutečně je.

Proč jste si vůbec Jelňu vybral?

Protože jsem tam znal lidi, oni znali mě - měl jsem přístup k lidem a jejich důvěru. Bylo to jednoduší než jinde. A taky proto, že válka to městečko zasáhla opravdu hluboce. Můžete se projít po lese za městem a najdete tam šrapnely nebo nevybuchlé granáty i ostatky padlých vojáků.

Místo filmu o válce poskládaného z výpovědí pamětníků jste ale natočil film, ve kterém mluví spíše mladí lidé a který ukazuje nárůst vlastenectví.

Pro mě vlastenectví není něco špatného, pro mě je normální být vlastencem. V našem filmu máme českou a německou koprodukci. Pro lidi z německé produkce bylo těžké pochopit, co pod svým patriotismem rozumím. Na jednom promítání se mě divák zeptal, co pro mě znamená vlastenectví. A já mu řekl, že pro mě je to znát a říkat pravdu o své zemi. Ale v Jelně jsem se setkal s jiným druhem vlastenectví. Je to vlastenectví, které říká, že my jsme ti dobří a všichni ostatní jsou špatní. Mezi mým vlastenectvím a tímhle pojetím je velký rozdíl.

Jednou z hlavních postav je Máša, náctiletá studentka střední školy, která má jako hlavní náplň volného času nošení ruské vojenské uniformy a zpívání vlasteneckých písní na motivy druhé světové války. Tyhle písně zpívá o vojenských svátcích jako třeba o Dni vítězství. Kromě toho podporuje současný režim a stranu Jednotné Rusko, jejíž aktivní členkou je její matka. Z čeho podle vás tahle Mášina touha vychází?

Hlavním důvodem je, že je pod vlivem své matky. Když jsme natáčeli, bylo nemožné mluvit o samotě jen s Mášou. Vše se muselo předem probrat s matkou. Na jaké otázky se budeme ptát? Kam s Mášou půjdeme? Na každý rozhovor s námi jí připravovala dopředu odpovědi. Na konci filmu vidíme scénu, kde Máša a matka sedí spolu a matka Máše pomáhá odpovídat; a cítíme tam velké napětí. Jako bychom byli u policejního výslechu. Máša se snaží neudělat jedinou chybu. Rozhovor trval dvě hodiny a my použili jen zlomek, ale byli jsme svědky mnoha momentů ponižování Máši. Třeba jsme se ptali, kým se chce stát. Ona odpověděla, že veterinářkou. My navrhli, že by mohla být herečkou. A matka řekla, že nechce být herečkou, protože země má už dost klaunů. Bylo to hrozné. Matka zcela ignoruje její potřeby a touhy, vše má být podřízeno její vůli.

Pokud to tak je, pak je to vlastně dobrá zpráva. Dává to naději, že její nacionalismus a zaslepené vlastenectví má jen psychologický důvod, nikoli že má vymytý mozek ze státních médií a propagandy. Když říká, že NATO a Západ jsou noví fašisté, kteří se snaží Rusko obklíčit, tak z ní mluví jen její matka. Hlavní otázka pak je, jestli je Máša s těmito názory v Rusku spíše exotka, anebo si tohle myslí hodně mladých?

V Jelně jsme se potkali s mnoha dětmi. Ve filmu se objeví dívka, která na vojenské soutěži nejrychleji složí kalašnikov. Chtěli jsme ji taky natočit, ale nevešla se do filmu. Není tak strnulá jako Máša, je veselá a vtipná, ale myslí si, že Amerika odjakživa chtěla dobýt Rusko - a pokud bude další válka, bude to válka Ruska proti Americe. Je o tom přesvědčená víc než Máša. A takových dětí je hodně.

Odkud to děti jako tahle dívka mají?

Od rodičů, z televize, od učitelů. Odevšad.

Jak velké zastoupení tedy mají v Rusku?

Dám vám dva příklady. Kolem mého bytu v Moskvě každou neděli projde skupina dětí v uniformách Junarmije (armáda pro mladé – pozn. red.) na nějaké cvičení. Druhý příklad: ve stejnou dobu, kdy byl uveden náš film, byl natočen další snímek nazvaný Nesmrtelný. Je na stejné téma jako ten náš, jen na venkově je tohle vidět ještě silněji. V Moskvě se dá dělat hodně věcí, kam jít a čím se zabavit, ale na venkově není nic. Úřady tam pro mladé neudělají něco jako fyzikální či matematické olympiády nebo soutěže v astronomii. Dávají jim jen armádu a militarismus. To je politika našeho státu. Takže si nemyslím, že Máša je výjimkou. Je to normál.

Druhou hlavní postavou je Sergej, který je do určité míry protikladem Máši. Ve svém volném čase vykopává ze země kosti zabitých vojáků. Snaží se pomáhat starým lidem, kteří nemají peníze, jsou závislí na alkoholu nebo jsou nemocní. Sergej je také vlastenec - s tím rozdílem, že nemá rád současnou vládu a Vladimira Putina. Vadí mu chudoba, alkoholismus a beznaděj života na venkově a uvědomuje si, že to není vinou Západu, ale vinou ruských politiků. Ve filmu říká: ti lidé, kteří bojovali ve válce, za tohle neumírali. Kolik naopak žije v Rusku takových Sergejů?

Takových dobrovolných hledačů pozůstatků padlých je mnoho, ale většina z nich současný režim podporuje, dokonce od něj pobírají peníze na tyto své aktivity. Na válečných přehlídkách pak různě pózují, což Sergej nikdy nedělá. Pouze v našem filmu se přišel na vojenskou přehlídku podívat, protože jsme ho o to požádali. Lidí jako je Sergej hodně, ale určitě to není většina společnosti. Putin má hodně podporovatelů navzdory tomu, že spoustě lidí vadí jeho politika. Třeba zvyšování důchodového věku vadí většině obyvatel. Stále však platí heslo, že car je dobrý, jen bojaři jsou špatní. Lidé mají rádi Putina, ale nenávidí státní pracovníky.

Sergej vás přitom ve filmu podezřívá z toho, že jste špehem Západu. Jaký je váš vztah k Rusku?

Jak jsem řekl, já sám sebe považuji za vlastence. Uvědomuji si, kolik lidí za války trpělo, stejně jako za Stalinových a Leninových represí. Chci ukazovat represe, které uplatňuje vůči lidem současný režim. Pro mě je tohle vlastenectví. Ale když mluvím s lidmi v Jelně, říkají mi, že žádná cenzura ani politický útlak dnes není. A citují věci, které viděli v televizi.

Pocházíte z Ruska, zároveň máte vazby na Západě. Takže můžete srovnávat, co říká Rusko svým obyvatelům o Rusku a co říká Západ o Rusku. Podle vás Rusko pomocí propagandy zkresluje skutečný obraz sebe sama. Má i Západ má zkreslenou představu o Rusku?

To rozhodně. Vidím a slyším, že i na Západě mají lidé trochu černobílý pohled na Rusko. Hodně lidí na Západě si myslí, že v Rusku každý podporuje Putina, což není pravda. Ale jsou to i jiné věci, třeba názor na připojení Krymu. Měli jsme u našeho filmu kanadského střihače a byl překvapený, když jsem mu řekl, že většina obyvatel Krymu hlasovala pro oddělení od Ukrajiny a připojení k Rusku. Sami od sebe a svobodně.

Za přítomnosti ruských vojáků to asi nebylo úplně svobodné…

Ale já tam opravdu znám hodně lidí, kteří jsou rádi, že se stali součástí Ruska a už nejsou součástí Ukrajiny. Jsou to vzdělaní lidé, jsou mezi nimi i vědci - a upřímně hlasoval pro připojení k Rusku. To je něco, co Západ nechce připustit a zcela to ignoruje.

Rusko je i třicet let po rozpadu SSSR stále relativně chudou zemí. Zvlášť v posledních letech životní úroveň klesá. Myslíte, že Putin nabídl lidem vlastenectví, protože nedokázal zajistit prosperitu a blahobyt? Je jednodušší vyvolávat v lidech emoce než vytvořit bohatství.

Ano, je lehčí zaplatit dvojici propagandistů na státním televizním kanálu než dát peníze sto padesáti milionům občanů (smích). Já si nemyslím, že celé Rusko je chudá země. Jestli jste byl v někdy Moskvě, určitě jste si všiml počtu automobilů značek Porsche, Bentley nebo Lamborghini. I v Jelně najdete pár aut Toyota Land Cruiser nebo mercedesů.

To je ale jedno procento lidí.

V Moskvě a Petrohradě určitě mnohem víc. Každopádně si myslím, že lidé v Rusku jsou celkem spokojení s tím, co mají. Můj pocit je, že málokdo chce víc, než má. Řekl bych, že to souvisí s ruskou mentalitou. A možná s pravoslavnou vírou, protože na věčném životě budete mít vše, co chcete - a váš vezdejší život je jen přechodný a dočasný.

Takže jen lidé s drahými auty chtějí stále víc?

Když sleduji investigativní pořady od Alexeje Navalného, tak si říkám, že toho ti bohatí mají tolik, že si toho ani nemůžou vážit. Chci prostě říci, že ne všichni lidé touží po tom být bohatší. A to je pro režim velmi užitečné.

Proč tedy Putin lidem nabídl vlastenectví?

Možná proto, že ho potřebují. Lidé potřebují víru a nějakou identitu. To platí i pro lidi na Krymu. Chtějí být součástí něčeho, co měli, než se Sovětský svaz rozpadl. Ve filmu jsem mluvil s rodiči vojáka z Jelni, který byl zabit ve válce v Čečensku. Jeho otec je pravověrný komunista, je stále členem ruské komunistické strany. Vedli jsme dlouhou debatu. On uznal, že za komunismu byly regály v obchodech prázdné, pomeranče se daly koupit jen před volbami v hlasovacích stanicích a banány viděl jen jedinkrát v životě, když byl na pracovní cestě na Dálný východ. Ale stále je komunistou. Ptal jsem se ho proč, když tu dobu sám popisuje jako strašnou. A on mi řekl: protože jsme měli sociální jistoty. Mohl jsem jít bezplatně na vysokou školu, pak jsem dostal zaručené místo, byt. Stát se postaral o všechno. A dnes vidím, že stát se nestará o nic. Jiný muž, který ve filmu není, mi řekl, že za komunismu měli smysl života; vybudovat komunismus. Takže tu jde hodně o identitu. Po rozpadu SSSR po ní zbylo vakuum - a vakuum do sebe musí nasát něco jiného, aby se prostor vyplnil. Proto si myslím, že Rusové přijali nabízené vlastenectví.

Čtyři roky jsem jezdil do města Toljatti, kde se vyráběla auta Lada. Je to větší město než Jelňa, ale také je to provinční prostředí. Lidé tam nejsou nostalgičtí po válce, ale po časech, kdy se jejich vozy vyvážely do celého světa, všude vznikala nová sportoviště a betonová sídliště. Je to nostalgie po úspěchu…

To je v Jelně taky. Takové nostalgické hovory o krásné minulosti můžete slyšet všude. Ale to jsem v tomhle filmu zachytit nechtěl.

V Toljatti mě ale překvapilo, že si lidé mysleli, že o to, aby se měli lépe, se má postarat stát. Nepotkal jsem skoro nikoho, kdo by si myslel, že je potřeba vzít život do vlastních rukou. Je tohle možné překonat či změnit?

Chci tomu věřit. Lidé typu homo sovieticus, jak se jim říká, jsou trochu jako děti. Skutečně věří, že by se o ně měl někdo postarat.

Vy jste takový taky?

Možná částečně. Narodil jsem se v roce 1980, a když se Sovětský svaz rozpadl, bylo mi jedenáct, takže to v sobě určitě mám.

Ale vy jste šel na filmovou školu a točíte filmy kritické k Rusku, což označit za „převzetí života do vlastních rukou“.

Pro mě byla cesta k filmu dlouhá, její součástí byla i psychoterapie. Původně jsem vystudoval práva a po škole jsem se stal státním zaměstnancem. Pracoval jsem pro státní správu a pomáhal sepisovat zákony. Byl jsem malou součástkou systému. Cesta k filmu nebyla snadná. Myslím, že to je něco, co naše společnost potřebuje. Aby se lidé podívali do svého nitra a pokoušeli se dělat to, co chtějí.

Jak jste se rozhodl stát z úředníka filmařem?

To je složitá otázka. Měl jsem pocit, že se jako člověk vůbec nevyvíjím. Toužil jsem po něčem víc. Teď žiju v nejistotě, jestli dokážu zaplatit účty, ale ta práce je naplňující. V ruské společnosti je spousta psychologických problémů. Homofobie, pocity, že nás nikdo nemá rád a nikdo si nás neváží, to jsou všechno komplexy. Sovětský svaz byl respektovaný. Za časů Jelcina ale bylo Rusko všem k smíchu. Jelcin byl ožrala, Putin vrátil Rusku respekt. Respekt a strach jsou v ruštině významově velice blízko. Říká se, že když se vás někdo bojí, znamená to, že vás respektuje. To je velice ruské. Přitom je to směšné.

Vy jste se tedy narodil jako homo sovieticus, ale díky psychoterapii jste se osvobodil?

To zase ne, mí rodiče byli vždy kritičtí. Když se Sovětský svaz rozpadl, naše rodina to oslavovala. Byl to něco, po čem toužili.

Jak dopadli vaši nejlepší kamarádi z dětství?

Hodně jich už nežije. Můj nejlepší kamarád zemřel před třemi lety na rakovinu. Můj druhý nejlepší kamarád se zbláznil - stal se z něj milovník Putina a Stalina. Přitom před deseti lety jsme se těm věcem spolu smáli. Něco se ale změnilo a teď už dva roky nejsme v kontaktu, i když se známe od sedmi. Jeho proměna je jednou z nejdivnějších věcí, co jsem zažil.

Jak si ji vysvětlujete?

Pracuje jakou součást státního aparátu. Možná tam se mu něco přihodilo. Opravdu nevím. Ale je to strašidelné. Říká neuvěřitelné věci: že žádné stalinské represe neexistovaly, že Chruščov byl placený Západem, aby je nafingoval. Netuším, kam na to chodí a proč tomu věří.

Většina vašich přátel je jako tento kamarád, nebo jako vy?

Je to pestrá paleta lidí, která se pohybuje mezi těmito dvěma póly. Ale většinu politika prostě nezajímá. Vedou si své životy, mají děti, práci, jsou spokojení.

Když se Putin stal prezidentem, bylo vám dvacet. Zaznamenal jste přechod z jelcinovského do putinovského Ruska?

Ano. Pamatuji si ještě, že v 90. letech byla v zemi kromě státu ještě jiná moc, a tím myslím mafii. Bylo tu strašně moc kriminálníků. Bylo to divoké a strašidelné. Je o tom natočeno hodně filmů, známé jsou třeba Bratr nebo Brigáda. Pamatuji si, že v té době někteří lidé čekali na zpožděné výplaty několik měsíců. Když se Putin stal prezidentem, věci se začaly rychle měnit. Byl to dobrý pocit. Řada z nás s ním byla spokojená. Všechno bylo dobré, dokud nepřišla tzv. rošáda. Tedy chvíle, kdy se místo Putina stal prezidentem Medveděv a Putin byl premiérem - což mělo vyvolat zdání výměny, ačkoli k žádné nedošlo. Medvěděv tehdy upravil ústavu, aby prezident mohl vládnout místo čtyř let šest let a Putin mohl znovu kandidovat. Všichni jsme tehdy pochopili, že je to v háji. Moje rodina a někteří přátelé si uvědomili, že jsme byli idioti. Putin často opakoval, že po dvou prvních funkčních obdobích už po dalším netouží - a my tomu věřili. To byl první okamžik zklamání. Pak přišel rok 2012 a protesty na náměstí Balotnaja. Medvěděvova vláda skončila a začaly velké protesty proti tomu, že jsme byli zrazeni.

Politická opozice je v Rusku slabá a její lídr Alexej Navalnyj byl nedávno otráven. Je vůbec něco, čeho se Putin a jeho systém může obávat?

Nevím. Někdy si myslím, že se bojí Navalného nebo pouličních protestů. Ale dokud má silnou podporu obyčejných lidí, tak se podle mě nemá čeho obávat. V Bělorusku teď vidíme, že Lukašenka ztratil podporu většiny. Putin ji stále má. I největší protesty v Moskvě loni v létě proti porušení volebních pravidel měly účast jen asi 80 tisíc lidí. Moskva má přitom i s předměstími dvacet milionů. Co je osmdesát tisíc? Nic.

Váš film běží v českých kinech a je možné ho vidět na platformě Dafilms.cz, na podzim poběží také v České televizi. Uvidí ho i Rusové?

Poběží v Current Time TV (nezávislá televize, která je součástí stanice Svobodná Evropa – pozn. red.).

A v kinech a na festivalech?

V kinech ne. V Rusku potřebuje každý film před promítáním v kinech povolení od ministra kultury. To se týká i festivalů. Výjimkou je moskevský ArtDocsFest, což je jediný nezávislý festival, který smí promítat politicky kritické filmy, tedy bez povolení ministerstva. Tam jsem svůj snímek promítal.

Jaká byla reakce publika?

Na ArtDocsFestu má publikum podobný názor jako já. Jsou to lidé, které není potřeba přesvědčovat. Ukazujeme si své filmy navzájem. A všichni přitom víme všechno, co si navzájem chceme říci.

Budete film promítat v Jelně?

Ne. Není možné tam zorganizovat cokoli nezávislého. Jediné místo, kde se tam dá promítat, je dům kultury. Ve filmu v něm Máša zpívá vlastenecké písně. Ten je ale ve vlastnictví místního úřadu.

Viděli film jeho protagonisté?

Ne. Mášina matka v určitou chvíli s námi přerušila spolupráci. Už nechtěla, abychom Mášu natáčeli. Pokoušel jsem se jít hlouběji pod povrch, pokládal provokativní politické otázky - a pochopila, že máme jiný názor a přestala spolupracovat.